Moc ministra financí pramení z reálné schopnosti vědět a ovlivňovat vývoj směrem, který pokládáte za žádoucí 

Dvě různé proklamace, na různých místech, téměř ve stejnou dobu. Obě se týkají především veřejných financí, každá po svém. Před řeckým parlamentem v Aténách má jeden z protestujících na tričku velmi sugestivní nápis: „Nepotřebuji sex, protože vláda mě … každý den.“ Střih, dotaz jednoho bodrého Moraváka: „A co ten Kalózek, to sa v té Americe zbláznili, že mu dávajú medajlu za najlepšího ministra financí?“ Očitým svědkem aténského výjevu jsem nebyl. Ovšem i v opačném případě bych si z opatrnosti ponechal pro sebe názor, že onen majitel trička bude abstinovat ještě hodně dlouho. V druhém případě jsem se opravdu pokoušel vysvětlit, jak to s opakovaným oceněním českého ministra financí Miroslava Kalouska jako nejlepšího v regionu „rozvíjející se Evropy“ je. Že jde v zásadě o ocenění faktu, že se Česko pustilo do alespoň nějakého programu fiskální konsolidace a reformy důchodového, sociálního a zdravotního systému, aniž by k tomu bylo bezprostředně donuceno finančními trhy, a že se pokouší dělat vše najednou, aby dohnalo ujíždějící vlak. Nedá se říct, že bych narazil na bůhvíjak receptivní uši, náš dialektik po chvíli prohlásil, že se „nějakého ratingu nenažere“ a ať jde celá vláda s reformami někam. 
Při sebelepší snaze je vždy a všude reformní program, zvlášť je-li doprovázen škrty či redukcí zažitých a oblíbených dávek, velmi obtížně prodejným zbožím. To platí i pro naši situaci, kdy v nějaké obecné rovině značná část populace v Česku potřebu reforem chápe. To, co nejvíce dráždí, je rovněž hluboce sdílené přesvědčení, že český stát neumí hospodařit s penězi daňových poplatníků ani šetrně, ani účelně, a proto nemá žádné morální právo požadovat od obyvatelstva jakékoli oběti. S tím nelze nesouhlasit. 
Existuje-li před českou společností nějaké opravdu velké nebezpečí na prahu druhého zhoupnutí do recese, která bude opět dovezená, pak je to skutečnost, že koaliční vláda s každým dalším nevyšetřeným korupčním skandálem a s každým dalším „cinknutým“ výběrovým řízením bude ztrácet legitimitu. 
V hlavním tématu tohoto čísla týdeníku Euro se pokoušíme o trochu techničtější analýzu dosavadních výsledků koaličních reforem z hlediska toho, jaké ovoce by mohly nést v budoucnu. Nedá se říct, že je to jásavé hodnocení, ve svém souhrnu dospíváme k verdiktu „takové malé plus“. Proč zrovna koalice, která má poprvé po mnoha letech v dolní komoře Parlamentu velmi pohodlnou většinu a opozici i Senát je schopna přehlasovat, kdykoli se jí zamane, vyrábí kompromisy, které vytvářejí jenom „malé plus“? Jedním z vysvětlení je fakt, že reálná znalost finančních toků a schopnost ovlivnit jejich vývoj je v Česku výrazně vychýlena ve prospěch ministerstva financí, kdežto Úřad vlády hraje informační druhé housle. Tato asymetrie nevadí za předpokladu, že předseda vlády a ministr financí budou schopni táhnout za jeden provaz. Není-li tomu tak, nespraví to ani skutečnost, že jsou z jedné strany, pokud daná strana je uprostřed frakčního boje a oni jsou protagonisty těchto frakcí. Pokud ovšem jsou tyhle dva pro hospodářskou politiku vlády naprosto klíčové úřady obsazeny reprezentanty dvou stran vzájemně soupeřících o stejný elektorát, je zaděláno na problém. Ten může jenom zesílit, pokud nefunguje osobní chemie. 
Tuto tezi pak potvrzují slova člověka, který zastával formálně stejně vysokou pozici jak ve Strakovce, tak na ministerstvu v Letenské 15, přičemž oba úřady tehdy patřily jedné straně. „Ano, teprve v Letenské člověk pozná, ako chutí moc.“ Vůbec přitom nejde o její vnější odznaky, o kanceláře, auta a podobnou bižuterii. Nejde o korupci. Jde o reálnou schopnost vědět a ovlivňovat vývoj směrem, který pokládáte za žádoucí. 
Vnitřní pnutí mezi koaličními partnery tedy mají v zásadě dobře vysvětlitelný logický základ, úplně jinou věcí je, zda mají také logické a funkční řešení. Teoreticky se lze poučit z řady jiných uspořádání, jež jsou ve světě k dispozici a která by měla vést k lepšímu výsledku. V rovině praktické politiky jsme však zřejmě na hranici možností současné koalice, pokud jde o odhlasování kompromisního designu reforem, které v některých oblastech ujdou, zatímco v jiných by bylo lépe se řídit tím tureckým příslovím, které najdete v samotném článku. Cokoli si myslíte o Miroslavu Kalouskovi, uznáte jedno. Nikdy v novodobé historii České republiky neseděl v křesle ministra financí někdo, kdo by s jeho potenciálem uměl pracovat tak jako právě podruhé dekorovaný nejlepší ministr financí „rozvíjející se Evropy“. Pro přesnost upozorňuji, že nehovořím o časech československé federace, to by byl Mirek až druhý…

Týdeník EURO 41/2011, 9.10.2011