Ve dnech vrcholícího adventu neuškodí připomenout, že Vánoce symbolizují mnohem víc než nácvik na bujarou silvestrovskou pitku. U hrstky staromilců, k níž se má maličkost dosud počítá, podněcují k zamyšlení nad uplynulým rokem v kontextu hodnot, jež by i bezvěrcům měly být svaté – pokory, čistoty úmyslů a lásky k bližnímu. Vše, co se od nich liší, lze nazvat podle míry odlišnosti za více či méně špatné.

Předložený model se snadno použije, máme-li ho vznést sami na sebe. Vážná svízel nastane, pokud jej namíříme na rozsáhlejší skupinu, zvláště pak, když se jedná o celou společnost.

Jak určit, zda česká společnost prožila dobrý nebo špatný rok? Nabízí se postup z nejjednodušších – pojmout hodnocení společnosti přes roční rekapitulaci jedince, který v jejím rámci dostál exkluzivních výsledků, jimiž si pravděpodobně zadělal na další oslnivé pokračování.

Jestliže někdo toho druhu v Česku žije, jmenuje se Jiří Paroubek.V roce 2008 jeho osobnost prošla proměnou, kterou by nevymyslel ani Franz Kafka. Z všeobecného postrachu zdejší demokracie se stal vůdce, jehož by předčasné volby na základě průzkumů katapultovaly do funkce premiéra jednobarevné vlády, která by s přispěním komunistů nabyla ústavní většiny.

Paradoxní je, že se tento masově uznávaný předák ve svém politickém i osobním stylu během uplynulého roku nezměnil. Jeho sympatie a ambice zůstávají konstantní. Přesto je mu veřejností vykazována přízeň dříve nevídaná. Překážku tomu nečiní žádná z Paroubkových libůstek, jež nyní nahánějí hrůzu jen hrstce svobodomyslných intelektuálů a jiných horko těžko přežívajících občanů všímavého typu.

Jednu z nich představují kontakty, které Jiří Paroubek vtahuje do svého působení a o nichž může soudný pozorovatel nezávisle na politické orientaci uvažovat jako o značně problematických, ne-li přímo problémových. Lidé s mafiánským profilem a spoluprací s StB v životopise nejsou v Paroubkově okolí výjimečným jevem. To se ostatně výmluvně potvrdilo říjnovou tragédií v restauraci Monarch po křtu Paroubkovy knihy. Jak ale ukázaly výsledky následných voleb do krajů a třetiny senátu, rozhodujícímu procentu obyvatel nic z toho nevadí.

Stejně jako na začátku, tak i na konci roku Paroubek nastiňuje tutéž variantu ideální vlády. Její obsazení by vzešlo z ČSSD, přičemž s podporou KSČM by lehce získala od sněmovny důvěru. V krajích se podobné schéma vyskytuje již v několika provedeních. Preference socialistickému bloku přesto (možná právě proto?) stoupají nezadržitelným tempem.

A k růstu jim pomůže též poslední výstřel z aurory naší levice. Tentokrát zasáhl mise české armády v zahraničí. Ty sociální demokraté negovali, aby se údajně pomstili za třicetikorunové poplatky u lékaře. Inkriminovaný krok se na prvním místě dotkne našich jednotek v Afghánistánu, kde po boku ostatních vojsk západního světa bojují proti hydře terorismu ve jménu stability, prosperity a svobody regionu, jehož strategický význam nesnese zpochybnění.

Patrně zde se projevuje v plné síle, jak si Jiří Paroubek a jeho prostřednictvím česká společnost, jež ho neúprosně tlačí na vrchol, stojí v souvislosti s elementárními hodnotami zakládajícími každé poctivé vánoční přemítání.

Obsahuje pokoru někdo, kdo se považuje za natolik vyvoleného, že pro svou umanutost podkope závazek vlastní země vůči spojencům? Jak čisté úmysly asi vlastí ten, kdo kdysi ještě jako premiér protiteroristické tažení prosazoval, když jej nyní coby opoziční lídr odmítá v duchu domácí protipoplatkovské (a současně vrcholně demagogické) kampaně? A konečně, může v sobě skrývat lásku k bližnímu stoprocentní prospěchář, pro něhož je prolitá krev nevinných, které po oslabení našich pozic v Afghánistánu logicky přibude, legitimním nástrojem mocenského vzestupu?

Chce se mi napsat: „Styď se, Paroubku!“ Bylo by to však pokrytecké. Výstižnější je věta: „Styď se, český voliči, že tohle strpíš!“

Autor je zástupce ředitele Institutu K.H.Borovského www.ikhb.cz