Valtr Komárek nedávno pěkně řekl, že sociální demokracie není žádná sekta. Že jsme nesnědli všechnu moudrost světa a určitě máme také někde máslo na hlavě. Souhlasím, že ambicí sociální demokracie by nemělo být reprezentovat jen určitý vyhraněný segment naší společnosti, ale měli bychom být stranou všelidovou, která oslovuje všechny sociální vrstvy. Nesmíme se chovat jako obležená pevnost, nesmíme být těmi, kdo rozdělují společnost.

Přesto jsem přesvědčen, že jsme nepochybili, když jsme ve volební kampani úmyslně polarizovali veřejnou debatu. Rozhodně nebyla chyba podtrhnout, že volby jsou zásadním rozhodováním o dalším směřování země a že tu existuje skutečný politický spor, v němž soupeř nabízí něco úplně jiného než my.

Těší mě, že účast u voleb byla lepší než minule. Možná to bylo také díky našemu opakování, že opravdu o něco jde.

Nakonec i před samotnými volbami, když jsem v kampani cestoval po České republice, tak se mi chvílemi zdálo, že v naší zemi existují vedle sebe dva světy. Ten jeden nejlépe reprezentují satelitní městečka kolem Prahy, která jsou nedobytnou tvrzí ODS. Jejich obyvatelé vyznávají ideál úspěšného jednotlivce a mají představu, že člověk se má o sebe postarat sám a stát mu má dát především pokoj.

Zcela jinak se pak sociálnímu demokratovi dýchá na Ostravsku, kde lidé mnohem více z vlastní zkušenosti vědí, co znamená solidarita v lidském životě. Někdo by si možná myslel, že to není nic víc než starý paternalistický koncept státu. Ale všechno je složitější.

Síla levicového projektu podle mého názoru spočívá v tom, že dokáže myslet na celek a na to, co drží společnost pohromadě. Když umožníte integraci slabším, posilujete celou společnost. Rozpor v přístupu levice a pravice se za poslední léta vyhranil, vyostřil. Je jen dobře, pokud se to před volbami podařilo pojmenovat. Jde také o silné téma pro budoucnost, o zásadní politický spor. Nemá smysl se mu vyhýbat.

To není žádné volání po občanské válce. Jedná se jen o respekt k tomu, co napsal už Jean-Jacques Rousseau, když popíral tvrzení, že dialog musí vést ke sblížení stanovisek. Naopak: v určité fázi může vést také k tomu, že se přesněji a hlouběji formulují protichůdná stanoviska, že si uvědomíme rozdíly a jinakosti. Kultivovaně rozvíjet tuto rozdílnost může být obohacením společenského a politického života. Něco takového může dát náplň veřejné diskusi. Musíme najít způsob, jak žít spolu, i když se mezi sebou lišíme.

Možná ten pat, kterého jsme dosáhli ve volbách, je vybídnutím k tomu, abychom si takovou rozdílnost v názorech uvědomili. Je to výzva, abychom z ní něco vytěžili.

Když stojíme na svém - jak voliči rozhodli „sto ku stu“, neznamená to, že je země paralyzována. Nemělo by to ani bránit ustavování klíčových institucí. Nesouhlasíme s návrhem ODS, aby její dnes pouze hypotetická koalice měla převahu ve sněmovních výborech a trváme na rovnoměrném zastoupení podle výsledků voleb. Podobný systém už ve Sněmovně v minulosti existoval a určitě nebrání funkčnosti výborů. Takové rozdělení hlasů ve výborech kopíruje základní pólovost názoru voličů a umožňuje férovou ideovou debatu. Výsledky voleb ukázaly, že jsme jejím vedením povinování voličům. Vyhýbat se jí tím, že přehlasujeme ty druhé falešnou většinou, nemá smysl.

Občas zmiňované rozdělení země nepřekonáme tím, že by nějaké ideje v krátké době jakýmsi čachrem nad těmi druhými zvítězily. Můžeme ho ale překlenout, když najdeme způsob jak vést další debatu a jak v takové situaci vládnout. Určitě nás dopředu neposune fyzické násilí či pokřikování na náměstích.

Právo 19.6.2006

poslanec za ČSSD