POLITIKA: Válka ministrů
Viditelně začalo vše článkem Jiřího Pospíšila na Novinkách a v Právu, v němž se svěřil veřejnosti s podezřením, že se na ministerstvu spravedlnosti na pokyn jeho nástupkyně hledají proti němu kompromitující materiály. Naznačil rovněž, o co je zájem: mimo jiné se mu má vytýkat nákup obrazů, které zůstaly majetkem státu a časem se budou zhodnocovat. Hned kontroval: obvinil paní ministryni z utrácivosti, která se projevila tím, že k vánocům darovala svým náměstkům hodinky v ceně 40 tisíc Kč. Pospíšilova formulace vyznívá tak, že je platila ze zdrojů ministerstva. Ale nevyjádřil se k pověsti, že byl nemravně štědrý ke své sekretářce.
Daniela Kovářová odpověděla prohlášením na internetových stránkách ministerstva, v němž podobné aktivity ze své strany popírá. Je to reakce velmi střídmá a zdá se, že paní ministryně ji nehodlá dále rozvíjet, neb ji brouzdání ve špíně neláká.
Kdyby to vše nebylo nechutné, bylo by to zábavné, protože příběh obsahuje také komický prvek: byl to Jiří Pospíšil, který objevil Danielu Kovářovou pro působení ve vyšších sférách řízení a prosadil ji jako ředitelku Justiční akademie v Kroměříži. Tím ji nechtěně dostal do okruhu možných kandidátů na úřad ministra spravedlnosti, a teď sklízí, co zasel.
Z jeho dalšího chování vyplývá, že o resort neztratil zájem a nebylo by nic divného, kdyby se do jeho čela chtěl po volbách vrátit. Zřejmě ale rychle pochopil, že průbojná blondýnka nevtíravého, příjemného vystupování, na rozdíl od něho nezdůrazňující na každém kroku své já, jiskřící inteligencí a vládnoucí pečlivě utajovanými zásobami vnitřní energie, by mu mohla stát v cestě. Její první kroky v úřadě sice byly poznamenány neznalostí poměrů v resortu a nezkušeností v zacházení s novináři, ale neokázalým, věcným, „úřednickým“ způsobem vedení ministerstva si rychle získala respekt. Proto Jiří Pospíšil začal velmi brzy po jejím jmenování proti ní popichovat a také se ji snažil zastínit různými populistickými výkony v oblasti justice. Z nich snad nejvýznamnější bylo navázání na vlnu zájmu o dětskou kriminalitu, vyvolanou tzv. kmetíněveskou výzvou.
Jiří Pospíšil i Daniela Kovářová jsou kvalitní lidé, kteří prokázali způsobilost řídit ministerstvo. Určitě nejsou jedinými možnými uchazeči o úřad ministra spravedlnosti nové vlády. Pokud by se ale nakonec rozhodovalo právě mezi nimi, nemělo by být určující, kdo z nich na svého soupeře nakydá více špíny, nýbrž úroveň jejich výkonů ve funkci a jejich představy o směrování dalšího vývoje resortu.
Jiří Pospíšil má smůlu v tom, že současně s jeho vystoupením uveřejnilo Právo úvahu o vyhlídkách vývoje postavení nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké, pro ni značně nemilou. A tento souběh mu může být osudným, neboť jako šéf resortu nesl politickou odpovědnost za její počínání. Dá se očekávat, že nová vláda, která má dle vyjádření vyjednavačů koaličních stran prosazovat vládu práva, nechá přezkoumat zákonnost postupu státních zástupců při přikázání případu Jiřího Čunka jihlavskému státnímu zástupci Arifu Salichovovi a posoudí i celkovou úroveň řídící činnosti Renaty Vesecké.
Jiří Pospíšil se v poslední době začal od nejvyšší státní zástupkyně distancovat. Přesto by bylo naprosto absurdní, pokud by očista resortu od následků zákroku státních zástupců do kauzy Jiřího Čunka byla svěřena právě jemu. Když se děly známé špatnosti, toleroval je, zaštítil je vydáním výkladu k použití §25 tr.ř. per analogiam v přípravném řízení, odmítl opakované podněty ke stížnosti pro porušení zákona proti zlopověstnému usnesení státního zástupce NSZ Stanislava Potoczka z 4.června 2007 a proti nikomu kárně nezakročil. Vytrvale čelil projevům nevole veřejnosti. Spolek Šalamoun jej zařadil do okruhu podezřelých z odpovědnosti za záchranu Jiřího Čunka před soudním projednáním obžaloby a podal na něj trestní oznámení (které ovšem vyšumělo do ztracena).
Manipulace s případem Jiřího Čunka sloužila ku prospěchu ODS a KDU-ČSL (Jiří Čunek není jako osoba v této souvislosti důležitý) a pochybnosti o její zákonnosti trvají. Proto by se ODS měla vzdát nároků na obsazení křesla ministra spravedlnosti a Jiřího Pospíšila vyloučit z výběru. Neměla by přihlížet k pravidlu „kozel nejlepším zahradníkem“, protože by se mohla dočkat zklamání.
Jiří Pospíšil by měl tedy být z výběru vyřazen a měl by hledat štěstí jinde, např. na svém současném působišti na Západočeské universitě v Plzni.
V prospěch setrvání Daniely Kovářové v úřadě i v povolební vládě hovoří kromě její obecné způsobilosti a příznivých vzdělanostních, inteligenčních a profesních vlastností také okolnost, že není svázána s žádnou politickou stranou. Na jedné straně to zvyšuje namáhavost získávání konsensu pro legislativní a jiná opatření vlády, na druhé straně chrání ministra spravedlnosti před politickými vlivy.
Všichni další uchazeči budou ovšem mít proti dvěma výše uvedeným značnou výhodu: nikdo nebude mít tušení, co se skrývá v jejich hlavách, čeho jsou schopni ve své profesi a v politickém životě.
