Prezident Václav Klaus již měsíce odkládá podepsání Římského statusu Mezinárodního soudního dvora. Vláda jej akceptovala před devíti lety a obě komory českého parlamentu schválily v loňském roce. Prezident se však domáhá stále nových právních posudků. Hrad navíc tvrdí, že různé kabinety se k tomuto dokumentu stavěly různě, ne vždy vstřícně, a je o něm tudíž třeba jednat i s vládou novou.

Podstatné je, že podle Václava Klause definitivní a nepostradatelnou tečkou ratifikačního procesu je podpis prezidenta.

Precedens tu tedy máme. Nyní Václav Klaus otálí s podpisem Lisabonské smlouvy Evropské unie. Čeká na její opětovné posouzení Ústavním soudem a čile se radí s odpůrci smlouvy domácími i zahraničními, přestože ji s prezidentovým posvěcením vláda vyjednala, premiér Topolánek podepsal a ústavní většina poslanců a senátorů odhlasovala.

Václav Klaus sice není právník, nýbrž ekonom, nicméně jej těžko můžeme pokládat za ústavního analfabeta. Jenomže rád provokuje a vehementně hájí své politické názory, k čemuž má ve druhém funkčním prezidentském období zásluhou ODS, velké části lidovců a sociálně demokratických dezertérů výbornou pozici. Místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková usoudila, že na hrubý pytel patří hrubá záplata, oprášila někdejší iniciativu kolegy Zdeňka Bárty a pohrozila Klausovi stíháním za velezradu.

Připomeňme si, že toto řízení lze vést jedině před Ústavním soudem, a sice na popud Senátu. Definovat velezradu přitom není jednoduché. Patrně by šlo o zvlášť odpudivé počínání prezidenta proti zájmům státu a jeho občanů. Jsme snad svědky této situace? Umím si představit, že podobná otázka může rozdělit senátory, stejně jako veřejné mínění. A kde není výrazně většinový konsensus, nejde kypřit půdu pro prezidentovo stíhání. Na druhé straně je roztrpčenost senátorky Gajdůškové pochopitelná. Na Lisabonské smlouvě záleží osud rozšiřování a zefektivňování evropského integračního procesu. Římský statut zase pomáhá nastolování zákonnosti a právního prostředí napříč planetou. Jedná se o mezinárodní úmluvy těžkého kalibru.

Co si ale s Klausem počít, když nad stíháním pro velezradu nepanuje shoda? Někteří zákonodárci navrhují přijmout usnesení tří pětin poslanců a senátorů, kterým by byl prezident k podpisu Lisabonské smlouvy důrazně vyzván. Už ale slyším smích z hradních výšin… Vždyť prezident je ze své funkce neodpovědný. Poslanci a senátoři jej sice volí, ale on se jim zodpovídat nemusí.

Žijeme v parlamentní, nikoli prezidentské republice. Prezidentovy pravomoci jsou navíc skromné, spíše symbolické a ceremoniální. Ačkoli náleží k exekutivě, vládu na povel nemá. Naopak by měl respektovat její politiku. Přesto je ústava sepsána tak, že výklad prezidentských kompetencí nemusí být vždy jednoznačný, v oblasti zahraniční politiky dvojnásob. Prezident Klaus proto může zlobit. Ví to a s chutí překonává premiérem Klausem druhdy kritizovaného paličatého prezidenta Havla.

Doufejme ale, že i Klausovo rebelantství má své hranice. Prezidentovy aktivity vzbuzují rozpaky a často i protesty, přesto mu můžeme věřit, že jedná v nejlepší víře a dbá o dobro naší země. Pouze si je vysvětluje po svém. Konflikt dotažený do samotného hořkého konce by neprospěl nikomu. Dokud ovšem půjde tuto pomyslnou gumu natahovat, bude se o to Václav Klaus snažit.

S Občanskou demokratickou stranou se prezident Klaus definitivně rozešel loni v prosinci. Vůči Evropě velkorysejšímu Mirku Topolánkovi nemůže hradní osazenstvo přijít na jméno a ani čerstvý střet se zmoudřelým a Lisabonskou smlouvu hájícím předsedou Senátu Přemyslem Sobotkou nepostrádá logiku. Sociální demokraté jsou trvalými Klausovými kritiky. Totéž můžeme říct o zelených, kteří by rovnou chtěli do Ústavy vložit možnost prezidentova odvolání parlamentem. Pokud se nenajde vůle politických stran řešit stěžejní konflikt s prezidentem teď hned, naskytne se parlamentní většině šikovná příležitost po volbách.

Vhodnější cestou než odvolávání prezidenta či jeho obviňování z velezrady je upřesnění jeho práv a povinností v ústavě. Tím by šlo nejsnadněji zabránit dalším reprízám Klausovy ratifikační zpupnosti. Od politických stran by to ovšem vyžadovalo nakládat s podobnou novelizací ústavy odpovědněji a důvěryhodněji než s letitými sliby na zavedení přímé prezidentské volby.