POLITIKA: Václav Klaus - nepřítel moderní Evropy (II.)
Někteří autoři mi kultivovaně vyčítali, že Klausova kritika Velké francouzské revoluce patří k základním proudům konzervativního myšlení, a připomínali knihu Edmunda Burkeho Úvahy o revoluci ve Francii a jiní mi rovnou nadávali do socialistů (a někteří i komunistů), neboť vše sociální je pro ně socialistické a za symbol roku 1789, kdy se zrodila Deklarace lidských práv, vydávali jen gilotinu.
Básník by řekl: Pánové, jako když bohové zbavili Krona mužství a z jeho uříznutého přirození se zpěnilo moře, tak z krve francouzské gilotiny se zrodilo univerzální poselství a "byla vynalezena" demokracie: tedy svrchovanost jedinců. I otcové zakladatelé Spojených států se odvolávali na francouzské filozofy.
Jako novinář musím jen konstatovat, že jako první o sjednocené Evropě hovořil těsně po válce právě konzervativní Winston Churchill na konferenci ve Švýcarsku a že Evropskou unii vymysleli po druhé světové válce pravicoví křesťanští demokraté z Francie a Německa, k nimž se přidaly vlády podobné orientace z Itálie, Holandska a Belgie. V knihách se cituje výrok Jeana Monneta, který když přijel za Konradem Adenaurem do Bonnu v roce 1950 s projektem umístit pod jednu společnou evropskou střechu uhlí a ocel, tedy je mít pod kontrolou, aby nemohly tyto komodity být zneužity ke zbrojení, Adenauer okamžitě zareagoval slovy: "Chápu stejně jako vy, že jde o věc vyššího morálního řádu!"
Projekt začínajícího se sjednocování Evropy tedy rozhodně nebyl levicový, naopak sociální demokraté se na něj zprvu dívali s velkým podezřením, a to jen proto, že ho vítal evropský kapitál, který jim zjednodušoval komunikaci, až nakonec dotlačil Evropskou unii i ke společné měně. Jacques Rupnik kdysi prohlásil velmi lapidárně: Rozhodně se nespojovali proletáři, ale trh.
Evropská unie je dnes v jazyce politologů považována za liberální projekt (protože konzervativní hodnoty překračuje): stojí na společném trhu, právním řádu, demokratických normách a volném pohybu zboží a osob. Za sociální politiku si ručí státy.
Jenže, jak napsal v půli minulého století Thomas H. Marshall: Člověk nemůže být plnohodnotným občanem bez sociálních práv, která kompenzují nevýhody vznikající z ekonomických a sociálně třídních nerovností. Stručně řečeno: Zatímco velké občanské revoluce ve Francii a ve Spojených státech na konci XVIII. století byly bojem o základní práva, po celé XIX. a na začátku XX. století probíhal boj o práva politická. Většina staré Evropy a i Spojené státy přijala právě v této době Deklaraci lidských práv, i když v USA nejprve neplatila pro černochy. Tam jejich zrovnoprávnění trvalo do šedesátých let minulého století a zdravotní pojištění pro zbylých čtyřicet milionů obyvatel zavedl až poslední prezident Obama.
Samozřejmě, že termíny "sociální právo" či "sociální spravedlnost" jsou velmi proměnlivé na rozdíl od jednoduchého konstatování, že všichni občané jsou si před zákonem rovni. Proto je sociální spravedlnost předmětem neustálého politického vyjednávání: o tom jsou moderní demokracie. Tento proces nikdy neskončí a výklad tohoto termínu se bude a musí neustále měnit podle možností té které společnosti. Právě proto mnozí politici, včetně našeho prvního prezidenta Masaryka, považují moderní demokracii za odpověď na otázku sociální.
Ke stejnému závěru došel i guru našich konzervativců Friedrich von Hayek, který řekl, že socialismus lze kriticky vyvrátit jako falešnou teorii, ale sociální spravedlnost ne, protože je vnitřní součástí demokratického života.
Jan Kubalčík v Parlamentních listech mi například vyčítá, že jsem nepřítelem Evropy. A dodává: Možná ne té moderní, protože ta je nepřítelem Evropy bez přívlastků. Ale tak tomu přece bylo vždycky: Kapitalistická Evropa byla zase nepřítelem feudální Evropy. Podobně jednou zanikne sociální stát, ale sociální občanství ne, jak napsal třeba Jiří Přibáň. My můžeme dodat: pokud nezanikne naše civilizace.
Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6
(převzato z Blog.aktualne.cz se souhlasem redakce)
Autor je novinář a spisovatel
