POLITIKA: Václav Klaus by měl mlčet
Pro připomenutí jeden citát:
„Závěrem nejprve konstatuji, že ODA je na toto jednání připravena tak, jak přislíbila. Náš garant, místopředseda Karel Ledvinka, předal Vámi určeným garantům přípravy konference – tedy místopředsedovi ODS Ivanu Pilipovi a předsedovi KDU-ČSL Josefu Luxovi, slíbené podklady. Stejné tak učinil garant KDU-ČSL. Že ODS nepředložila žádné doklady, je porušením dohody, ale lze to také považovat za její věc, pokud chce materiály presentovat až na koaliční konferenci. My netrváme, stejně jako KDU-ČSL, na tom, že náš materiál musí být bezprostředně přijat ve znění, jak jsme jej připravili. Jsme ochotni jednat. Ale zcela odmítám stanovisko předsedy ODS nejednat vůbec. Upozorňuji na to, že v případě, že se neuskuteční dohodnutá konference, poslanci ODA nepodpoří státní rozpočet na rok 1997. Takže – vyberte si."
Jan Kalvoda, předseda ODA
Stalo se tak po mnoha jednáních a několika takzvaných deregulačních konferencích, na kterých se detailně připravovala důchodová reforma a reforma zdravotního pojištění, společně s plány na deregulaci trhu s plynem a ropou. Cílem mělo být vytvoření dvou zvláštních fondů, zdravotního a důchodového, které měly být navždy odděleny od státního rozpočtu. Proti byl vždy jenom Václav Klaus. Rozhněvaný předseda ODA Jan Kalvoda ho po dohodě s předsedou KDU-ČSL Josefem Luxem nakonec počátkem prosince 1996 donutil podepsat jednostránkový závazek, podle kterého koalice do poloviny roku 1997 prosadí vytvoření dvou zmíněných účtů a zahájí skutečnou penzijní a zdravotnickou reformu. Dokument existuje. Byl podepsán při jednání Sněmovny v pracovně poslance ODA Karla Ledvinky. Jan Kalvoda o několik týdnů později odešel z vlády a Václav Klaus okamžitě poté na slib zapomněl. Jeho ODS prosadila, aby sice vznikly dva nové adresné fondy, ale aby zůstaly součástí rozpočtu - a tedy k dispozici utrácení všech následujících vlád.
Pokud tedy o šestnáct let ztracených pro reformu později Václav Klaus ukazuje na údajná dnešní pochybení jiných, měl by mlčet. Jeho vláda měla ještě možnost vložit do pro politiky nedotknutelných fondů desítky miliard z nedokončené privatizace státního majetku. ODA a KDU-ČSL se tehdy shodly i na do detailu propracovaných matematických modelech obou pojištění, opřených o mezinárodní právní i pojišťovnické autority. Pro úspěšnou reformu nebylo a už nikdy nebude příhodnější situace. Byly peníze a byly znalosti. Jenomže přijmout tento model by znamenalo konec nekontrolovatelnému rozkrádání, a s tím i příspěvkům do stranických i osobních pokladen. A o nic jiného v Klausově bankovním socialismu nešlo. Mimochodem – i pojem „bankovní socialismus“ byl vynalezen ODA právě v těchto letech při konfrontacích s ODS. Banky musel nakonec privatizovat až Miloš Zeman, za řádově vyšších nákladů o léta úvěrů, poskytovaných ODS přítulným podnikatelům z politických důvodů.
Václav Klaus tedy osobně blokoval plnění prakticky všech reformních závazků. Přes jeho odpor se koaličním partnerům podařilo prosadit pouze reformu veřejné správy. Právě Klaus se nejvíce ze všech bál politických nákladů skutečných reforem a jenom z toho důvodu je brzdil. Prezident by proto měl nyní mlčet a ustoupit z cesty těm, kdo se o patnáct let po jeho zradě reforem o něco pokoušejí. V situaci, kdy už prakticky není mnoho jiných mobilizovatelných zdrojů než příjmy obyvatelstva. Novinářům by právě tohle nemělo být nutné připomínat. Je jistě populárnější sledovat pěnu dní a bez paměti reagovat na nedospělé vzájemné napadání politiků dnešního dne. Důležitější však by nesporně bylo hledání důvodů, proč někdo jen pro vlastní zbabělost prošustroval příhodných osmnáct let, takže mnohem drastičtější vynucené reformy se nevyhnutelně musejí začínat v období hospodářského zpomalení.
Zkrácená verze vyšla v Lidových novinách 14.3.2011
Autor, bývalý disident a novinář, učí na New York University v Praze
(převzato z Blog.aktualne.cz se souhlasem autora)
