POLITIKA: Václav Klaus a meze pragmatismu
Má pragmatismus nějaké meze? To je otázka, na kterou lze hledat odpověď na příkladu pana prezidenta Václava Klause, který je zatím jediným kandidátem na prezidentskou funkci. Když ho ale potenciální druhý kandidát profesor Jan Švejnar vyzval k veřejné debatě, která by se mohla uskutečnit třeba v diskusním pořadu České televize nebo dokonce na obou největších televizích, tedy i Nově, jak to bývá zvykem ve staré Evropě, prezident to odmítl.
Připomeňme si tiskové prohlášení, v němž stálo: V zájmu maximální průhlednosti této volební kampaně a vyjasnění jejího programového obsahu Jan Švejnar opakovaně vyzývá Václava Klause k přímé veřejné debatě.
Václav Klaus na to pak v Mladé frontě Dnes reagoval slovy: "V momentu, když je mým prostorem 281 volitelů, tak do televizních debat nepůjdu."
Toto rozhodnutí bývá komentováno jako pragmatické. Podívejme se proto, co se za tím slovem skrývá. Podle akademického slovníku cizích slov je pragmatismus směr pokládající za hlavní kritérium pravdy její praktickou hodnotu a užitečnost, která vyhovuje zájmu jedince. Tolik slovník.
A právě v tom hypetrofovaném zájmu jedince je ten problém, pragmaticky se může chovat obchodník, který v zájmu zvýšení svých tržeb napíše na regál, že za cenu jednoho kusu obdržíte druhý kus zdarma, ale u pokladny vám vysvětlí, že sleva na druhý kus je jen deset procent, a pak počítá s tím, že většina už zboží nevrátí a jen si o majiteli pomyslí, že je vykuk či podvodník. Majiteli obchodu se ale momentálně podařilo díky pragmatické úvaze o nevrácení zboží vydělat rychle víc peněz.
S prezidentem, který ale tvrdí, že chce být hlavou státu všech, je tomu jinak: Ten by tím, že by přesvědčil o svých postojích občany ve veřejné debatě, legitimizoval svou volbu pouze poslanci a senátory, kterých je jen 281. V okamžiku, kdy tento krok odmítá, dává zřetelně najevo pohrdání občany, a navíc mu tento postoj dovoluje levně útočit na svého protivníka.
Jan Švejnar se podle Václava Klause "zatím mýlil ve všem, co řekl", ale nejdůrazněji mu vytkl, že se vydává za architekta polistopadových reforem, na což pan Švejnar reagoval tím, že on ve svém návrhu myslel na vše, jenže Václav Klaus to pokazil. Pan Švejnar měl na mysli asi hlavně to, že privatizaci měla předcházet jasná úprava legislativy, což je koneckonců i výtka, kterou vůči nám má paní Thatcherová, kterou Václav Klaus tak obdivuje.
Komentátor Martin Weiss to glosoval v Lidových novinách slovy: Trapná je tu nejen nízká úroveň, ale hlavně dojem, že se zastavil čas. Tyto spory dnes nelze řešit v politice a nesmějí politiku okupovat. Je to, jako by Československo roku 1936 žilo tím, kdo se jak choval v roce 1918.
Odmítnutí debaty Václavem Klausem s možným protikandidátem tedy není jen pragmatickým krokem, ale jde podle argumentů zřejmě i o klasický syndrom starých vojevůdců, který se projevuje tím, že stále rozebírají staré bitvy, aby vypulírovali svůj obraz v historii, a naopak nevšímavostí či dokonce ignorováním současných bitev, které doopravdy ohrožují naší existenci. To se týká i postojů pana prezidenta k EU a ekologii. Šéfredaktor německého listu Welt am Sonntag Christoph Keese u příležitosti tamního vydání knihy Václava Klause Modrá planeta v zelených okovech napsal: "Jestliže tvrdíte, že dnešek je důležitější než zítřek, tak vás rozcupují…a to se upřímně řečeno děje - hodnocení, která na vaši hlavu padají, obsahují výrazy jako reakční, zaslepený nebo zavádějící."
Není to ale nic nového: řada stárnoucích politiků se pohybuje raději ve své úspěšnější minulosti a vyměňuje ve svém okolí všechna okna za zrcadla, aby se jim žilo snadněji, ale právě díky těmto krokům představují vždy jisté riziko pro zemi, v níž žijí.
Paradox každé takové situace ale spočívá v tom, že podobně pragmaticky smýšlející zákonodárci většinou právě proto monarchu se syndromem starých vojevůdců do čela zvolí znovu. Je pro ně totiž zárukou, že se jim nebude plést do výkonu praktické politiky. Na druhé straně platí staré čínské pořekadlo: Kdo chodí strojeně, nemůže jít dlouho, protože profesní škrabošky odčerpávají moc energie.
Napsáno pro ČRo6 a autorův blog na Aktuálně.cz
Připomeňme si tiskové prohlášení, v němž stálo: V zájmu maximální průhlednosti této volební kampaně a vyjasnění jejího programového obsahu Jan Švejnar opakovaně vyzývá Václava Klause k přímé veřejné debatě.
Václav Klaus na to pak v Mladé frontě Dnes reagoval slovy: "V momentu, když je mým prostorem 281 volitelů, tak do televizních debat nepůjdu."
Toto rozhodnutí bývá komentováno jako pragmatické. Podívejme se proto, co se za tím slovem skrývá. Podle akademického slovníku cizích slov je pragmatismus směr pokládající za hlavní kritérium pravdy její praktickou hodnotu a užitečnost, která vyhovuje zájmu jedince. Tolik slovník.
A právě v tom hypetrofovaném zájmu jedince je ten problém, pragmaticky se může chovat obchodník, který v zájmu zvýšení svých tržeb napíše na regál, že za cenu jednoho kusu obdržíte druhý kus zdarma, ale u pokladny vám vysvětlí, že sleva na druhý kus je jen deset procent, a pak počítá s tím, že většina už zboží nevrátí a jen si o majiteli pomyslí, že je vykuk či podvodník. Majiteli obchodu se ale momentálně podařilo díky pragmatické úvaze o nevrácení zboží vydělat rychle víc peněz.
S prezidentem, který ale tvrdí, že chce být hlavou státu všech, je tomu jinak: Ten by tím, že by přesvědčil o svých postojích občany ve veřejné debatě, legitimizoval svou volbu pouze poslanci a senátory, kterých je jen 281. V okamžiku, kdy tento krok odmítá, dává zřetelně najevo pohrdání občany, a navíc mu tento postoj dovoluje levně útočit na svého protivníka.
Jan Švejnar se podle Václava Klause "zatím mýlil ve všem, co řekl", ale nejdůrazněji mu vytkl, že se vydává za architekta polistopadových reforem, na což pan Švejnar reagoval tím, že on ve svém návrhu myslel na vše, jenže Václav Klaus to pokazil. Pan Švejnar měl na mysli asi hlavně to, že privatizaci měla předcházet jasná úprava legislativy, což je koneckonců i výtka, kterou vůči nám má paní Thatcherová, kterou Václav Klaus tak obdivuje.
Komentátor Martin Weiss to glosoval v Lidových novinách slovy: Trapná je tu nejen nízká úroveň, ale hlavně dojem, že se zastavil čas. Tyto spory dnes nelze řešit v politice a nesmějí politiku okupovat. Je to, jako by Československo roku 1936 žilo tím, kdo se jak choval v roce 1918.
Odmítnutí debaty Václavem Klausem s možným protikandidátem tedy není jen pragmatickým krokem, ale jde podle argumentů zřejmě i o klasický syndrom starých vojevůdců, který se projevuje tím, že stále rozebírají staré bitvy, aby vypulírovali svůj obraz v historii, a naopak nevšímavostí či dokonce ignorováním současných bitev, které doopravdy ohrožují naší existenci. To se týká i postojů pana prezidenta k EU a ekologii. Šéfredaktor německého listu Welt am Sonntag Christoph Keese u příležitosti tamního vydání knihy Václava Klause Modrá planeta v zelených okovech napsal: "Jestliže tvrdíte, že dnešek je důležitější než zítřek, tak vás rozcupují…a to se upřímně řečeno děje - hodnocení, která na vaši hlavu padají, obsahují výrazy jako reakční, zaslepený nebo zavádějící."
Není to ale nic nového: řada stárnoucích politiků se pohybuje raději ve své úspěšnější minulosti a vyměňuje ve svém okolí všechna okna za zrcadla, aby se jim žilo snadněji, ale právě díky těmto krokům představují vždy jisté riziko pro zemi, v níž žijí.
Paradox každé takové situace ale spočívá v tom, že podobně pragmaticky smýšlející zákonodárci většinou právě proto monarchu se syndromem starých vojevůdců do čela zvolí znovu. Je pro ně totiž zárukou, že se jim nebude plést do výkonu praktické politiky. Na druhé straně platí staré čínské pořekadlo: Kdo chodí strojeně, nemůže jít dlouho, protože profesní škrabošky odčerpávají moc energie.
Napsáno pro ČRo6 a autorův blog na Aktuálně.cz
(převzato z Blog.aktualne.cz se souhlasem redakce)
Autor je novinář a spisovatel
