Brzy uplyne už 31 let od založení Visegradské skupiny (V4). Jde o přežitý pakt, ze kterého by mělo Česko vystoupit – nebo naopak jistotu a pevnější postavení v rámci EU?

Připomeňme, že Visegrádská aliance vznikla 15. února 1991. Rozdělením ČSFR na Česko a Slovensko se poté zrodila Visegrádská čtyřka. Po roce 1992 spolupráce v rámci Visegrádské skupiny ustala a její činnost byla obnovena až v říjnu 1998.

Přijetím všech čtyř zemí do Evropské unie význam V4 v novém tisíciletí významně posílil a termín se dostal do povědomí širší veřejnosti, především v souvislosti s vytvořením společné názorové platformy všech čtyř států umožňující progresivněji a efektivněji prosazovat společné zájmy v rámci EU.

V poslední době však sílí názory, že V4 se proti svému smyslu přeměnila z nástroje pomáhajícího středoevropským zemím na cestě do EU v blok, který nás dnes před unií ochraňuje.

Prezident Miloš Zeman to okomentoval následovně:

„Je skutečně hloupý názor považovat visegrádskou skupinu za něco, co rozbíjí Evropskou unii. Jedno ze zásadních hesel Evropské unie je jednota v různosti.“

„Pevně věřím, že visegrádská spolupráce bude pokračovat,“ dodal pak ještě Zeman v reakci na stále častější názory a výzvy k ukončení tohoto projektu, respektive spolupráce na něm, které se v poslední době objevují ponejvíce právě na českém politickém nebi.

Podle těchto argumentů je zapotřebí se zásadně distancovat od politiky Varšavy a Budapešti, jež jsou už několik let terčem kritiky ze strany EU kvůli obavám z narušování principů nezávislosti justice, podkopávání práce nezávislých médií nebo nevládních organizací.

Měli bychom z V4 vystoupit?

Tvrdím, že nikoliv, byť přitom pragmaticky vynechám zbytečné superlativy. Není jich třeba.

Význam V4 není proč přeceňovat, ale ani podceňovat.

Argument, že se právnímu státu v Maďarsku a v Polsku příliš nedaří, je v kontextu dlouhodobého horizontu vývoje našich geopolitických zájmů a vztahů ve středoevropském prostoru zcela irelevantní. Našimi strategickými spojenci nejsou dočasné vládní garnitury, ale samotné země - Polsko a Maďarsko.

V rámci EU může k prosazení některých klíčových zájmů coby silový konzistentní pakt skutečně posloužit, ale je třeba jít spíše cestou flexibilně se vytvářejících ad hoc koalic než uzavřených bloků.

V4 není a ani nemůže být žádná homogenní frakce lobbující v EU v obdivuhodné synergii za zájmy, jež jsou pro všechny čtyři země identické.

Už proto, že názory obyvatel střední Evropy (a kupodivu i jejich politických představitelů) se podle průzkumů často až diametrálně odlišují.

Současné politické elity čtyř členských zemí V4 k sobě nemají zdaleka tak blízko, jako kdysi Havel, Wałęsa a Antall. A shodují se prakticky v jediném - že se nic nestane, když se občas neshodnou vůbec.

To by mohlo být vnímáno jako argument proti V4, ale není to tak.

V posledních letech jsme si totiž až příliš uvykli měřit úspěšnost V4 prizmatem jejího působení a společného vlivu v rámci Evropské unie.

Zahraničně-politická oblast je ovšem pouze jednou z dimenzí celého tohoto projektu, který je třeba vnímat v širším kontextu jako běžnou, solidně etablovanou formu komplexní regionální spolupráce, jaké jsou v Evropě naprosto běžné.

Kupříkladu Mezinárodní visegrádský fond funguje jako podpora vzdělávacích, výzkumných či kulturních projektů a dále jsou zde i záležitosti regionální, vnitro-visegrádské - spolupráce rezortních ministerstev zemí V4, jež zprostředkovává bohatou síť kontaktů v oblasti dopravy, obrany, životního prostředí, kultury či školství.

Přes všechna halasná politická prohlášení V4 není žádným paktem čtyř zlobivých zemí a nepoučitelných postkomunistických odpadlíků, který nám svazuje zašpiněné ruce, a odrazuje tak od užší spolupráce státy západní Evropy, především sousední Německo.

To je nesmysl. Vždyť konkrétně Němci na základě velmi podobných smluv, jako je V4, dlouhodobě a bez pocitu kolektivní viny sami spolupracují například se zeměmi Beneluxu.

V souboji pozitiv a negativ našeho členství ve Visegrádské skupině, proto plusy těsně vítězí.

Ovšem obstojí pouze v případě, že nebudeme od tohoto projektu očekávat více, než odpovídá jeho neformálnímu a zcela nezávaznému charakteru - přesně tak, jak byl už v době vzniku tohoto uskupení, explicitně definován.

Čest a slávu na poli vysoké politiky nám patrně nepřinese, ale přesto může být, zejména na regionální úrovni, celospolečenským přínosem, kterým ostatně už po léta je.

Proč tedy rušit něco co funguje? To je klíčová otázka, kterou si musíme v souvislosti s V4 klást vždy na prvním místě.