Představme si to zhruba takhle. Nějaké české noviny otisknou karikaturu proroka Mohameda, pro akční část zdejší muslimské obce je to urážka i poslední kapka a následuje útok na dotyčnou redakci. Kdo v tomhle případě porušil toleranci? Ti, kteří napadli muslimy urážkou Proroka? Nebo ti, kteří zaútočili na svobodu tisku? I takový zádrhel se může skrývat za zeleným a obecně bohulibým sloganem „kulturně pestrá a společensky tolerantní Evropa“.

Na podobných problémech se v praxi láme i vládní zelená politika. Život zkrátka vždy připomene, že i hesla předkládaná například Matějem Stropnickým jsou v reálu mincí o dvou stranách. O tom, jak by to vypadalo, kdyby zelenou vládní politiku - konkrétně zahraniční - určovalo Stropnického křídlo, jsme si mohli přečíst v sobotním vydání tohoto listu.

Jen ve zkratce. Stáhnout vojáky z Iráku, omezit vývoz zbraní, odmítnout americký radar, íránské jaderné ambice řešit cestou mezinárodní konference...

Jenže tady jde o mnohem více než o jednoho mladého rebela ve vlastní straně. Zeleným patří tři ministerstva včetně prestižního zahraničí. Právě proto je důležité, aby Strana zelených nepřenechala mediální prostor Stropnického křídlu.

Tady totiž nejde ani jen o politiku českého státu, ale i o náš vztah ke spojencům, ba o politiku celého Západu. Jak postupovat ohledně „vývozu demokracie“ v momentě, kdy tento model v Iráku očividně selhal?

Jak po téhle zkušenosti přispět k demokracii v Barmě?

To jsou teď velmi praktické otázky, ale zelené odpovědi na ně k dispozici nemáme.

Jednat s Brity o stažení našich jednotek z Iráku, žádá Stropnický.

Už se de facto stalo, jak jsme v neděli slyšeli z úst ministra Schwarzenberga, nicméně od zeleného rebela tvrdícího, že pro stranu je klíčová oblast lidských práv, bychom očekávali jiný důraz.

Nejde ani tak o české vojáky, ti tam sami o sobě nic nevytrhnou.

Nejde ani tak o český ústup, ten čtyři a půl roku od invaze nelze pokládat za podraz (na rozdíl třeba od postupu Španělů, kteří vycouvali - hned po teroristickém atentátu - v době lámání chleba).

Jde o Iráčany. Jak konkrétně prospěje stažení vojsk včetně českých Iráčanům? A pokud ne, jaká opatření podnikáme, aby škody byly co nejmenší? A jak teď říci Barmáncům do očí, že vývoz demokracie je už výběhový model? Takový rozbor by byl na místě od strany střežící klíčovou roli lidských práv. Takže bez ohledu na to, co říká Stropnický, by tu jeho strana měla zformulovat své stanovisko.

Hned v sousedství máme Írán, narozdíl od Iráku sídlo skutečné hrozby zbraní hromadného ničení. Co si s tím počít? Stropnický se k tomu staví pozoruhodně. Spor o jaderné ambice Teheránu považuje za „dvoustranný americkoíránský konflikt“. Ano, tak vypadá svět viděný brýlemi antiamerikanismu, který si ani nepřipouští, že před válkou s Íránem varuje i francouzský ministr zahraničí, socialista Bernard Kouchner.

Takový postoj v extrémní podobě známe z konce 30. let. Až do června 1941, do napadení SSSR, považovala komunistická levice Hitlerem rozpoutanou válku za dvoustranný konflikt mezi nacismem a imperialismem. Heslo „jeden za osmnáct, druhý za dvacet bez dvou“ dnes funguje i u levice nekomunistické. Druhou světovou válku v jejím podání nerozjel konflikt mezi nacismem a imperialismem, ale konflikt mezi národními státy. Tu máš, čerte, kropáč.

Známe to i v aktuálně domácí podobě. Schválně, souhlasil by Stropnický s bizarním názorem, že extrémně pravicové násilí je dvoustranným konfliktem mezi neonacisty a anarchisty?

Jistě, Stropnický dostává až příliš mnoho mediálního prostoru, ale nastoluje důležité otázky pro veřejnou debatu. Bude zajímavé sledovat, jaké odpovědi nabídne vládní parta zelených. Právě teď se navíc ukáže, že úvodem zmíněný scénář má svůj reálný vzor.

Evropa žije dilematem. Portugalské předsednictví EU klade důraz na Afriku a pořádá euro-africký summit. Má Evropa přivítat zimbabwského diktátora Roberta Mugabeho? Bude-li Mugabe pozván, jak si přeje třeba německá kancléřka Merkelová, účast odmítne britský lídr Brown. Nebude-li Mugabe pozván, bojkot summitu vyhlásí pro změnu africké státy.

Jaké řešení odpovídá politice zelených i české vlády? Odmítnutí krutého diktátora? Nebo solidarita s Afričany? Teď, Matěji, raď.

LN, 9.10.2007