Nápor epidemie jsme zvládli, ale na cestě k normálu kulháme za sousedy
Rádi se poměřujeme s Rakouskem. Už proto, že jsme strávili staletí v jednom státě a právním systému. Takže se nabízí otázka. Proč nežijí ve stavu nouze, nemají povinnost nosit roušky i venku, ale u nás je to jinak?
S Německem se poměřujeme kvůli prestiži („platy jako v Německu“ říkalo se po Listopadu), provázanosti ekonomik i obchodu. I tady se nabízejí otázky. Německo je dáváno za příklad úspěšného postupu proti nákaze (titulek novin: „Merkelové tleská celý svět“). A i když začalo s uvolňováním později než Rakousko či Dánsko, o to víc na něj společnost tlačí. Jak to, že se při tom obejde bez stavu nouze a plošné povinnosti nosit roušky?
Epidemická situace v Německu či Rakousku se od té české až tak moc neliší. Ale přístup k ní se liší na pohled (roušky) i formálně (stav nouze). I toto ilustruje titulek novin „Bez stavu nouze hrozí druhá vlna epidemie, varují Vojtěchovi odborníci“.
Kdo si zaslouží pochvalu
Leckomu připadne takto zdůrazněný kontrast nefér. Základní čísla přece říkají, že Česko je na tom lépe než Rakousko i Německo. Zjištěné počty nakažených na milion obyvatel – 718, 1724, 1947. Počty zemřelých na milion lidí – 22, 65, 79. Přitom počet testů na tisíc obyvatel je srovnatelný – 23, 29, 30. Nezaslouží si tedy český stát větší pochvalu než německý či rakouský?
Odpověď nespočívá v jednotném paušálním „ano“ či „ne“. Spočívá spíše v nuancích. Tedy jak v čem a za co.
Český stát proti „koroně“ uspěl při nástupu epidemie, to je nesporné. Dokázal ji podchytit v zárodku šíření a dříve než jiné evropské státy reagoval ráznými i účinnými kroky (včetně vyhlášení stavu nouze). Což se ovšem dalo doložit až se zpožděním. Protože činí-li infekční doba nemoci covid-19 až dva týdny, bilanční čísla dávají smysl až po jejím uplynutí.
Když začátkem března Nové Město na Moravě hostilo biatlonisty, hodně lidí skuhralo, že světový pohár se běží bez diváků. Až později vyšlo najevo, jak to bylo dobře. To když už bylo známo, jak cesta fanoušků z Madridu na fotbalový zápas do Bergama přispěla k rozšíření infekce do Španělska. Nebo jak neblahou roli „distributora nákazy pro Evropu“ sehrál Ischgl, tyrolská mekka lyžařů.
Toto vystižení momentu na přelomu února a března je jasné české plus. Jenže včasná izolace a fakt, že zdravotní experti pro ni přesvědčili vládu, je jen jedna stránka věci. Té druhé, vycouvání z izolace, se věnoval Robin Alexander, zástupce šéfredaktora listu Die Welt. Stručně řečeno. Pro zachycení nástupu epidemie a prosazení rázných kroků se hodí vědecké argumenty jako exponenciální růst, míra reprodukce či inflexní bod křivky. Tam, kde je pomíjeli (Lombardie), splakali nad výdělkem. Tam, kde se prosadily (Česko), zachraňovaly životy.
Ale teď už jsme o krok dál, u vycouvání z karanténního režimu. A tyto strategie, píše Robin Alexander, nejsou tak snadno zdůvodnitelné vědeckými argumenty – ve srovnání s vyhlašováním karantén. Jinými slovy, v uvolňování nemají hlavní slovo zdravotničtí experti, je to otázka politického zvažování a rozhodování.
Chránit lidi před sebou samými
Česko přistoupilo k uvolňování karantény pomalu a s tím, že podmínkou je zachovat stav nouze a povinnost nosit roušky. A většina společnosti neremcala. Kdežto v Německu a Rakousku sílil v politice i ve společnosti tlak na rychlé uvolňování, aniž by k tomu byl nutný stav nouze či plošná povinnost roušek.
Společenský tlak byl takový, že minulý týden přiměl kancléřku Merkelovou, aby se vymezila proti „diskusním orgiím“ (v originále s nepřeložitelným půvabem Öffnungsdiskussionsorgien). Jistě, sama si tím naběhla a po právu to schytala ze všech možných stran. Nejostřeji asi od Rogera Köppela, šéfredaktora týdeníku Weltwoche, který je sice švýcarský, ale v Německu má svůj vliv. „Demokracie z diskusních orgií žije,“ tvrdí Köppel, „je institucionalizovanou diskusní orgií.“
A teď si zkuste představit toto. Představte si, že premiér Babiš (nebo prezident Zeman nebo šéf Ústředního krizového štábu Hamáček nebo jiný politik) řekne, že si vyprošuje diskusní orgie. Co by asi následovalo? To by byla jízda. To by se strašilo nástupem totality.
Tím, že česká vláda na stavu nouze stále trvá, upomíná na sto let starý výrok kritika liberální demokracie, filozofa Carla Schmitta: suverén je ten, kdo rozhoduje o výjimečném stavu. Ale hrozí totalitou vláda, která po verdiktu Městského soudu v Praze srazí podpatky a týž den se mu přizpůsobí? Nouzový stav jí slouží vlastně jen k tomu, aby měla legislativní alibi.
Jenže celkový obraz vyznívá takto: zatímco v Německu funguje jakési liberální autoritářství (kancléřka okřikuje, ale zákazy nevydává), u nás je to neliberální ochrana lidí před sebou samými. Upřímně, nějaká diskusní orgie by nezaškodila.
LN, 2.5.2020