Nedělá opozice nějakou zásadní chybu?
Bývaly v české politice i takové doby, kdy se u moci střídaly dvě tradiční velké politické strany. ODS jako strana konzervativně liberální a ČSSD jako levicová, zcela v souladu s evropskými trendy. Obě považovaly za hlavní potíž při vládnutí kompromisy s menšími koaličními stranami a snažily se je eliminovat.
Voliči ale usoudili jinak, za stěžejní problém určili aroganci moci a pád do temných vod politické korupce a klientelismu. Obě strany po dlouhých letech polistopadového vládnutí skončily na úplném dně, ODS z něj postupně, ale velmi pomalu stoupá. ČSSD na něj právě beznadějně padá.
A to už jsme u éry nestandardnosti – s příchodem hnutí ANO, s přídomkem 2011, to jest, že jeho tvůrce, majitel a předseda Andrej Babiš tu je s ním už deset let, z toho osm let u moci, čtyři u té hlavní. Předtím se účastnil dění jako podnikatel v citlivých oblastech, kde se dobré vztahy s politiky předpokládaly.
Přesto mu voliči ve volbách v roce 2013 poprvé uvěřili, že je zárukou odstranění korupce z politiky. Soudilo se nicméně, že kvapným vstupem do vlády vstoupí i do bahna, ve kterém se bývalé vládní strany málem utopily a Babiš s dosavadním profilem v něm též nemůže dlouho obstát neušpiněn.
Záhy se také první šrámy objevily už ve vládě Bohuslava Sobotky (ČSSD), jeho nekonečné konflikty zájmů, kamkoliv oko dohlédne, podezření a pak dokonce trestní stíhání pro možné zneužití evropských dotací na Čapím hnízdě, které vedlo k Babišovu odvolání z postu vládního místopředsedy a ministra financí.
Přesto vyhrál další volby a obsadil funkci premiéra, zatímco Sobotka z politiky vypadl.
Do druhého období vstupovalo hnutí skoro už jako kritizované standardní strany, místo kapky původního idealismu nastoupil ryzí pragmatismus, přijetí podpory od KSČM, odchod politiků první éry, příchod mnoha nových nečlenů hnutí. Tatam byla též podpora neziskového protikorupčního sektoru.
Dostavily se i typické vnitrostranické nemoci a aféry, místní politikové se dostali do konfliktu se zákonem, celé stranické buňky byly rozpuštěny.
Velmi standardním se ukázal být i druhý muž hnutí Jaroslav Faltýnek svými podivnými nočními schůzkami i diářem plným problematických politickoekonomických aktivit.
ANO poprvé i díky tomu začalo padat ve volebních preferencích. Zdálo se, že se už už vydává cestou ODS a ČSSD. Jenže pak se propad zastavil a poslední průzkum zase přisuzuje ANO vítězství.
Je to vůbec možné po osmi letech problematického vládnutí, výměnách ministrů a naposledy přehmatech při zvládání pandemie?
Většinou se to přisuzuje dobré marketingové strategii, ale je možné mluvit jen o ní? Přece odborníky na marketing najímá i opozice, a přesto po těch všech vládních aférách a jejích kritikách stále zaostává a nedaří se jí přehoupnout přes jasnou volební většinu.
Předseda a majitel ANO má bezesporu politický talent. A co se jeví jako jeho největší slabina, totiž, že jde o nepříliš demokratické hnutí jen jednoho muže, který o všem rozhoduje zcela sám, mu nakonec vychází jako výhoda. V takové straně není totiž problém se kohokoli zbavit a neúspěchy hodit právě na něj.
A nedělá nějakou zásadní chybu i opozice? Bezesporu jí škodí, že se nespojila do jednoho bloku a uchovává si své lídry i stranické identity a také své fatální animozity. Nenalezla jednoho charismatického lídra a ti dosavadní za Babišem zaostávají a působí poněkud prkenně.
V podzimních volbách je zajisté mnoho zatím neznámých, které určí, kdo bude následující čtyři roky vládnout. A je možné, že může dojít i k patu.
Že ale po osmi letech poněkud zvláštního a občas opravdu velmi nestandardního způsobu vládnutí neválcuje opozice proti němu průzkumy volebních preferencí, je stav, který stojí za velmi závažné zamyšlení. A vysvětlovat to jen marketingem a koblihovou zaslepeností voličů asi nedává obrázek úplný.
Autor je komentátor Českého rozhlasu
Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus