Výzvu, aby jeho pravděpodobná jednobarevná vláda, bez důvěry poslanecké sněmovny, nečinila zásadní a nezvratná rozhodnutí, Andrej Babiš odmítl s tím, že budou dělat všechno, co je dobré pro lidi, a nenechají se nijak omezovat. Potíž je v tom, že o tom, co je pro lidi dobré, rozhoduje Andrej Babiš. V tom nezapře školu komunistických aparátčíků, která ho formovala v osmdesátých letech minulého století v totalitních podnicích zahraničního obchodu svázaných se státní bezpečností. Pro takové praktiky ale není v demokratické společnosti místo.
O autoritářských představách už téměř jistého premiéra, svědčí stanovy jeho marketingového projektu, zaregistrovaného jako politické hnutí, dle kterých má konečné slovo v sestavování kandidátních listin do voleb předseda, jako fyzická osoba. A nezáleží vůbec na tom, zda tuto kompetenci někdy využil či nikoli. Nepřípustné je, že taková možnost vůbec existuje. Obdobná je jeho reakce na ústavní stížnost ve věci EET, která napadá možnost rozhodovat o omezení či výjimkách podzákonnou normou, kdy namítá, že exekutiva musí mít možnost rychle zavádět potřebné změny. Potíž je v tom, že o tom, které změny jsou potřebné, bude rozhodovat zase jen on.
V politice Andrej Babiš praktikuje své mnohokrát obsáhle popsané metody z velkého byznysu, tj. podvod, nátlak, uplácení, vydírání, blokování přístupu k financím, kleknutí na konkurenty s využitím podřízeného exekutivního aparátu, likvidace konkurenta či jeho nepřátelské převzetí, které se potom prezentuje jako jeho záchrana. Takový způsob zachraňování Česká republika rozhodně nepotřebuje. To by se také někteří z nás mohli dočkat postříkání insekticidem, abychom nepřekáželi šíření dobra podle jeho představ.
Tak se mu podařilo ovládnout vedení Poslanecké sněmovny a evidentně má vyjednáno i ovládnutí vedení sněmovních výborů rozhodujících pro jeho byznys, bezkonkurenčně největší příjemce dotací z veřejných prostředků a momentálně formálně zaparkovaný ve svěřenském fondu a tím výrazného omezení parlamentní kontroly exekutivy, jak ji předjímá ústava.
O tom, co je pro občany dobré a co ne, mohou v parlamentní demokracii rozhodovat výhradně demokraticky zvolené zastupitelské sbory, a to takovou většinou hlasů, jakou určuje ústava. Šíření dobra autoritativním rozhodováním „osvícených“ jedinců jsme si dostatečně užili a stále ještě většina pamětníků po něm rozhodně netouží.