Prezident Miloš Zeman letos neměl příliš práce. Nemusel řešit žádnou vládní krizi ani zpovzdálí řídit úřednický kabinet, takže se v domácí i zahraniční politice mohl soustředit na běžné kompetence.

V rámci oficiálního programu si počínal střídmě a respektoval určující vliv vlády na chod exekutivy. O to skandálněji se ale choval, jakmile novináři otevřeli bloky, zapnuli mikrofony a rozsvítili kamery. Poptávka po hlavě státu, která je sebestředná, provokující, ba vulgární, ovšem u nás dvakrát velká není.

Zemanovi v posledním období spadla popularita o dvacet procent a nespokojena je s ním dokonce třetina jeho voličů z roku 2013. Zatímco prezidentská kancelář dumá, čím vylepšit Zemanův obraz, ve společnosti, která v uplynulých týdnech zaznamenala i vlnu otevřených protestů proti němu, se už vedou vášnivé debaty o prezidentovi příštím.

Aktivista Martin Přikryl, který přišel s nápadem ukázat Zemanovi v ulicích červenou kartu, nedávno v deníku Právo vyzval k debatě o roli „stínového prezidenta“. Tím by nemusel být jediný člověk, klidně by prý mohlo jít o skupinu lidí, kteří by se k činům Miloše Zemana vyjadřovali. Přikryl, jenž je doma v reklamní branži, jim nabízí pomoc v cestě do médií a zvažuje založení speciálního webu.

Myšlenka je to originální. Na stínové ministry jsme si již zvykli, stínovými premiéry jsou zase lídři opozičních stran. Co ale se stínem hlavy státu, která má nevelké a spíše jen formální pravomoci? A dá se stínovat ústavní aktér, jenž byl zvolen přímou volbou?

Teoreticky samozřejmě ano. Jenže pak se do role stínového prezidenta může pasovat každý jednotlivec oprávněný kandidovat. Troufáme si být zemí statisíců stínových prezidentů a prezidentek? „Stínový prezident do každé hospody i do každé kavárny!“ chtělo by se zvolat.

Nechci se ale Přikrylovu nápadu vysmívat. Nejde zde totiž o stínového prezidenta, ale o osobnost, která by měla srovnatelnou či vyšší autoritu než Zeman. Takové lidi bychom nejspíš našli, stěží však mezi politiky a politickými aktivisty. V této kategorii se nám respektovaných individualit nedostává. Zvlášť když by mělo jít o člověka, který bude společnost spojovat a tmelit, nikoli štěpit.

Měl by být schopný získat důvěru napříč spektrem politickým, sociálním i generačním. Docela pochybuji, že by tento úkol zvládl minulý Zemanův vyzyvatel Karel Schwarzenberg nebo často skloňovaná dvojice Tomáš Halík – Šimon Pánek. Stejně tak by pohořel i senátor Zdeněk Škromach, který od léta vypouští balónky o své možné kandidatuře.

Mnohem mazaněji vstoupil do děje nejpopulárnější politik-nepolitik Andrej Babiš. Kdepak, on by o hradní komůrku nestál, ale poněvadž pošilhává po premiérském křeslu, postrkuje do prezidentské funkce Bohuslava Sobotku. Sází na Sobotkovy zkušenosti, konsensuální jednání a schopnost získávat si důvěru na různých adresách.

Sobotka podobný scénář nyní odmítá - i když těžko předpokládat, že by nemyslel na zadní kolečka. Kdyby kývl, Babišova podpora by pro něj byla cenná. Ale riziko, že by v přímé volbě mohl dopadnout jako předseda slovenské vlády a strany Smer Robert Fico, přetrvává. Kromě toho je Sobotka jeden z mála politiků schopných s Babišem soutěžit o premiérský post.

Jsme tedy opět na začátku. Na Hradě sedí Miloš Zeman a v podhradí panuje bezradnost. Schválně sledujme, jestli aspoň v příštím roce se mezi politiky začne líhnout seriózní tvář akceptovatelná pro mladé i seniory, levici i pravici, město i venkov. Protože jen taková by mohla v roce 2018 předejít opakování dnešní situace.