Právě velkorysá hra na neutrálního prostředníka přetvořila poválečné Československo ve snadnou kořist sovětského Ruska, které o prostředníky nestálo. Invaze v srpnu 1968 a nastolení Brežněvovy doktríny stvrdily postavení státu v pozici bezpochybného přívěsku geopolitických zájmů Kremlu. Gorbačovým odstoupením od tohoto přístupu vyhlášeným v létě 1988 se faktický postoj ruské velmoci o sto osmdesát stupňů nezměnil…
Důkazem toho budiž odmítavá reakce Ruské federace na integraci střední postkomunistické Evropy do NATO v 90. letech. I když jelcinovská garnitura dala nakonec ke vstupu ČR, Polska a Maďarska do Severoatlantické aliance svolení, živelné nadšení na ruské straně nezavládlo…
Asi způsobilo nejednomu překvapení, když Putin obklopen neotesanými generály slovně zpohlavkoval Čechy a Poláky za vyjednávání s Američany o výstavbě protiraketové základny s antiraketami v Polsku a radarem na českém území. Česko i Polsko byly už několik let v NATO a EU, svoji prozápadnost nemohli manifestovat zdařileji. Ve srovnání s členstvím v evropských a transatlantických strukturách základna USA vyznívá jen jako přirozený a logický postup. Ne pro ruskou mocnost hledící na rozdělení světa do sfér vlivu zastydlou studenoválečnickou optikou. Rusko uvažuje jako o potenciální državě o každém, kdo jí už někdy byl a nenalezl hmatatelné vojenské zastřešení u jediné velmoci, která Rusku může konkurovat a s níž žádný ruský generál i přes svalnaté řeči nemíní pokoušet štěstí. V zápase se Spojenými státy (a o tom v Rusku nikdo z pamětníků reálné bipolarizace v éře studené války nepochybuje) se štěstí může stát velmi vrtkavým…
Smlouva o radaru podepsaná 8. července je tak z tohoto hlediska přelomovým mezníkem nejen v česko-amerických vztazích, ale mnohem spíš ve vztazích česko-ruských. Moskva, ač nerada a s protesty, se musí smířit se ztrátou střední Evropy jako svého životního prostoru a naučit se jednat se svými někdejšími satelity jako se sobě rovnými. Nečekaně za to mohou zbabělí Češi, kteří vzdáleni tradicím předků přestali spoléhat na náhodu, vykašlali se na neúčinné lavírování a vzali osud do vlastních rukou.
A dáma v elegantním diplomatickém kostýmku si může do svého dívčího deníčku zapsat: Češi už nejsou zbabělci!
Autor je místopředseda Institutu K.H.Borovského