Tak nám naše rada moudrých – rozuměj poslanecká sněmovna – odmítla veřejně poděkovat Tchaj-wanu za dar v době pandemie. I medici ostrouhají.

Pamatujeme si a nejspíše ještě budeme nějakou dobu pamatovat. Na začátku pandemie poskytla Česká republika Čínské lidové republice dar – vzhledem k počtu jejich občanů symbolický – který měl především humanitární význam. Teprve později vyšlo najevo, že Čína již od ledna 2020 skupovala po světě roušky a další ochranné prostředky, neboť tušila, že ona věc ve Wu-chanu bude mít větší rozměr a že už to nepůjde řešit zvyklým komunistickým způsobem, tedy zatloukat a mlžit.

Další vzpomínka je noční soirée na letišti, kde naši čelní představitelé děkují panu velvyslanci Číny za první náklad pomůcek, které, jak se později ukázalo, byly buď vysoce nekvalitní, nebo nepoužitelné. Přesto heslo o tom, že pandemie pomine na rozdíl od nerozborného přátelství Číny a nás, zůstalo v podvědomí, stejně jako očekávaná poklona pana Miloše Zemana směrem východním.

Je třeba stále zdůrazňovat, že ony čínské pomůcky jsme nakoupili, a to ve srovnání s cenami tuzemských výrobců velmi draze. Nešlo tedy o dar, ale o klasickou obchodní transakci, která byla diktována nutností rychle nakoupit, což vždy zvýhodňuje prodejce a limituje kupujícího. Za obchod se sluší poděkovat, ale jen jednou a nijak servilně. Prodávající své dostal vrchovatě.

Naopak – dary si dávají opravdoví přátelé, kde se nehledí na jeho cenu a na to, co z něj mohou jaksi dostat zpět. Za dary se sluší poděkovat velmi srdečně a hlavně si pamatovat, kdo, co a kdy nám daroval. Opět se vracím k symbolice výše zmíněné. Tchaj-wan se k nám zachoval stejně, jako my k Číně.

Přesto naši vyvolení opět – pokolikáté už – symbolicky kopli onu malou zemi do pozadí, otočili se k ní zády, aby tím provedli velký úklon k Číně a dali tak najevo svou neutuchající náklonnost k zemi, z níž pandemie vzešla a kde jen kvůli šlendriánu komunistického vedení došlo k celoplanetárnímu průšvihu se statisíci mrtvých. Doufejme, že si toho svět příliš nevšiml, protože takto se nechová suverénní stát, ale obyčejná lokajská provincie. Opravdu by mne zajímalo, jestli všichni poslanci ANO (s jedinou výjimkou) byli skálopevně přesvědčeni o správnosti tohoto kroku, nebo jestli se řídili místo vlastním citem pro věc a etikou nějakým fermanem pana Faltýnka.

V době pandemie nastoupili studenti lékařských fakult velmi často do první linie boje s vysoce infekční nemocí. Tím splnili to, k čemu se při své promoci zaváží – tedy chránit životy svých spoluobčanů. Jsem na své budoucí kolegy nesmírně hrdý a naplňuje mne to optimismem, že nastupujcí generace lékařů bude mít vedle dobrých znalostí medicíny i dostatečnou etickou výbavu. Jistě by náš rozpočet unesl aspoň symbolickou odměnu těm, kteří museli v igelitových oblecích a s maskami na obličeji ošetřovat nakažené, asistovat při odběru vzorků atd.

To, že ani zde poslanci nenašli shodu vyjádřit – opět symbolicky – nějaké poděkování, je dokladem, že naše poslanecká sněmovna se řídí čímsi jiným, než etikou či aspoň basálním svědomím.

Mám strach se ptát, čím nebo kým se vlastně řídí.

Převzato z blogu Tomáš Vodvářka se souhlasem autora