Hlasovat v referendu o EU by lidé mohli, ale jen ti, kteří tomu rozumí

Brexit vyvolal paniku. Politici, politologové a samozvané elity se předhánějí ve frontě veřejného prostoru, aby nám sdělili, proč je referendum o EU špatně. Některé argumenty svou absurdností předčí očekávání.

Za našimi hranicemi například Juncker nebo Schulz, u nás doma Sobotka, Pehe nebo třeba Halík. Mezi těmi všemi vyjádřeními, jaká chyba byla svěřit osud státu Britům a jaká chyba by byla svěřit ho občanům u nás, by neměla zapadnout slova dalších. Roztrhl se s nimi pytel. Se zajímavým postojem k referendu vystoupil politolog Thomas Kulidakis. Podle jeho názoru, který si upevnil studiem na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze a prací na Generálním sekretariátu Evropské komise, by se tzv. velká referenda konat mohla, ale rozhodovat by v nich měli jen ti, kteří tomu rozumí: „Za předpokladu, že by mu předcházela dlouhá informační kampaň, která by představila všechny úhly pohledu. K samotnému hlasovacímu archu by se mohl připojit třeba dotazník, na kterém by hlasující na několika otázkách dokázali, že vědí, o čem hlasují. Tak by se k vyslovení svého názoru kvalifikovali, jinak by hlasovat nemohli.“ Fascinující.

Představil jsem si na chvíli poslance Evropského parlamentu, kteří zvedají ruku i 10x za minutu k normám, které změní životy 500 milionům občanů členských států EU, jak podle slov pana Kulidakise vědí, o čem hlasují. Kdybych neznal důsledky, smál bych se. Pokud jste ještě neviděli, fakt doporučuji video z hlasování v závěru článku.

Nechoďme daleko. Bývám poměrně častým hostem ve Sněmovně a Senátu. Obsah zákonů, o kterých se vede alespoň rozprava, což je podstatná menšina, protože o normách z Bruselu, určených k implementaci, se rozpravy ani nevedou, není podle mých osobních zkušeností z rozhovorů znám většině našich zákonodárců. Kdybych neznal důsledky, smál bych se. Funguje to tak, že jim na jednání klubu, výboru a v kuloárech jejich lidi řeknou, jestli je to ok nebo ne. Je utopií domnívat se, že naši zákonodárci bezpečně vědí, jaké dopady bude mít jejich hlasování.

Představil jsem si, jak se musí v Evropském parlamentu či našich komorách kvalifikovat k hlasování volení zástupci tím, že vyplňují dotazníky, aby prokázali, že vědí, o čem hlasují. A také jsem si vzpomněl na „dlouhou informační kampaň, která by představila všechny úhly pohledu,“ když bylo referendum o vstupu do EU, jeho logem byl nápis ANO na modrém pozadí a písmeno „O“ bylo ze žlutých hvězd. Řecký kavárník nám na videospotu vysvětloval, jak to všechno jejich vstupem dobře dopadlo, zástupce irského lidu byl šťastný, že vstup do EU je postavil na nohy, a Finka tvrdila, že Unii teď mohou úspěšně ovlivňovat zevnitř. A to byly ty všechny úhly pohledu, které nám vláda představila.

Referendum je projevem vůle nejvyššího suveréna. Občanů, kterým patří stát. Stát, který mají politici jen na omezenou dobu ve své správě, zatímco občané v něm žijí své životy mnoho volebních období. Rád bych jednou viděl v našem ústavním pořádku zakotvené lidové veto po vzoru Švýcarska, tedy institut, který občanům umožňuje v referendu shodit již přijaté zákony ze stolu. V každém případě požaduji referendum o vystoupení či setrvání v Evropské unii (jehož výsledek by mohl končit například tímto dopisem Vlády ČR Evropské radě) a v průběhu kampaně budu nejen já argumentovat pro opuštění EU a za suverénní, svobodnou a samostatnou Českou republiku, aby ty úhly pohledu byly tentokrát opravdu všechny. Na rozdíl od těch, kteří souhlasí s výsledky referend jen v případě, že dopadnou podle nich, se také zavazuji, že výsledek budu respektovat a nebudu volat po opakování hlasování, pokud se lidé u nás většinově rozhodnou v EU setrvat. To je, myslím, férová nabídka. Rozhodně férovější, než jakékoli omezení práva hlasovat.