Je zvláštní a zneklidňující, že tomuto dokumentu zatím žádný z novinářů, věhlasných komentátorů či opozičních politiků nevěnoval větší pozornost, ačkoliv jde o pokus jedním zákonem novelizovat dohromady 35 existujících zákonů, od zákona o daní z příjmu až po zákon o registrovaném partnerství. Z celkem 140 stránek tohoto zákona je prvních 40 věnováno novele klíčového zákona 586/1992 Sb. o dani z příjmu, jenž je ve své dnešní podobě, jež čítá cca 140 hustě psaných stránek, sám výsledkem 70 novel předešlých. Doporučuji každému nadšenci pro vládní „daňovou reformu“ založenou na tomto zákoně, začíst se do těchto stránek a srovnat výsledný produkt se zákonem o dani z příjmu platným na Slovensku (odkaz lze najít na www.zbierka.sk) či návrhem, který pro Vlastimila Tlustého vypracovali jeho slovenští poradci. Ačkoliv jsem v minulosti na tomto fóru mnohokrát Vlastimila Tlustého kritizoval, musím přiznat, že tentokrát má jeho návrh hlavu a patu a je bezpochyby krokem vpřed ve smyslu Modrou šancí slibovaného zjednodušení daňového systému. To se o Kalouskově „reformě“ rozhodně říci nedá, ba naopak.

A také se nedivím, že Vlastimil Tlustý není ochotný se svého návrhu vzdát a přijmout vládní novelu zákona o dani z příjmu. Ten totiž kromě toho, že daňový systém činí ještě složitější, než je ten dnešní, obsahuje frontální útok na rozum. Zde mám na mysli zásadní změnu dnešního systému výpočtu daně z příjmu fyzických osob (DPFO), kterou Kalousek oznámil již 3. dubna při představení základních rysů vládní reformy veřejných financí, a jež se opírá o pojem „superhrubé mzdy“. Ta kromě dnešní normální hrubé mzdy zahrnuje i odvody na sociální a zdravotní pojištění placené podle zákona 589/1992 Sb. zaměstnavatelem. Na absurdnost myšlenky, že zaměstnanci by měli platit daň z „příjmu“ i z odvodů placených zaměstnavatelem, jsem poukázal již ve svém příspěvku Zatmění rozumu (NP 16. 4. 2007). Byl jsem přitom přesvědčen, že Kalousek nakonec pochopí, že takhle to opravdu nejde a že tedy budeme platit 23% z dnešního základu, či 20% z hrubé mzdy, což vyjde (až na jednu důležitou drobnost, k níž se ještě vrátím) nastejno, jako 15% ze superhrubé mzdy. Velmi jsem se ovšem mýlil a zdravý rozum Kalouska i celé vlády hrubě přecenil.

Takže ve vládní novele zákona 586/1992 Sb. o dani z příjmu najdeme následující protichůdná a neslučitelná ustanovení. V části II o DPFO je v paragrafu 5 základ této daně definován slovy

§ 5
Základ daně a daňová ztráta
(1) Základem daně je částka, o kterou příjmy plynoucí poplatníkovi ve zdaňovacím období, za které se pro účely daně z příjmů fyzických osob považuje kalendářní rok, přesahují výdaje prokazatelně vynaložené na jejich dosažení, zajištění a udržení, pokud dále u jednotlivých příjmů podle § 6 až 10 není stanoveno jinak.

a tedy stejně jako v části III, jež obsahuje ustanovení společná pro DPFO i pro daň z příjmu právnických osob ( DPPO), kde je formulace

§ 23
Základ daně
(1) Základem daně je rozdíl, o který příjmy, s výjimkou příjmů, které nejsou předmětem daně, a příjmů osvobozených od daně, převyšují výdaje (náklady), a to při respektování jejich věcné a časové souvislosti v daném zdaňovacím období, upravený podle následujících odstavců.

Obě tato ustanovení byla převzata ze stávajícího znění zákona 586/1992 Sb. a k nim je v „batohu“ přidána novela odstavce (13) § 6, jenž se týká daně z „příjmu ze závislé činnosti a funkčních požitků“, což je jeden z pěti druhů příjmů fyzických osob, relevantní pro běžné zaměstnance. Ten zní

„(13) Základem daně (dílčím základem daně) jsou příjmy ze závislé činnosti nebo funkční požitky, s výjimkou uvedenou v odstavcích 4 a 5, zvýšené o částku odpovídající pojistnému na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a pojistnému na všeobecné zdravotní pojištění, které je z těchto příjmů podle zvláštních právních předpisů21) povinen platit zaměstnavatel sám za sebe, .....

Přitom onen „zvláštní právní předpis“ je v tomto případě zákon 589/1992 Sb. o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku. V něm se v § 2 jasně říká „Pojistné je příjmem státního rozpočtu.“ a v následujícím paragrafu jsou definováni jako poplatníci pojistného zaměstnavatelé a zaměstnanci. Připomínám, že dosud platné znění odstavce (13) § 6 zákona o dani z příjmu zní

13) Základem daně (dílčím základem daně) jsou příjem ze závislé činnosti nebo funkční požitky, s výjimkou uvedenou v odstavcích 4 a 5, snížené o sražené nebo zaměstnancem uhrazené částky pojistného na sociální zabezpečení, příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a pojistného na všeobecné zdravotní pojištění, které je podle zvláštních předpisů21) povinen platit zaměstnanec, ....

Ležatým písmem zvýrazněné části obou verzí obsahují klíčovou změnu, o kterou se zdanění superhrubé mzdy opírá. Zatímco v dosud platně verzi je základem daně zaměstnance jeho příjem snížený o jím placené pojistné, v podle „batohu“ má být základ daně příjem zvýšený o pojistné placené zaměstnavatelem, jež je, jak jsem výše zdůraznil, příjmem státního rozpočtu, nikoliv zaměstnance! To první dává smysl, ale to druhé je ve zcela zjevném a flagrantním rozporu s výše citovanými ustanoveními odstavců (1) paragrafů 5 a 19 nejen platné, ale i vládní „batožinové“ verze zákona 586/1992 Sb. Buď platí ustanovení odstavců (1) paragrafů 5 a 23, nebo odstavce (13) paragrafu 6, ale oboje současně platit nemůže! Aspoň ne ve společnosti, kde vládne rozum. Je-li možné platit daň z odvodů někoho jiného (v tomto případě zaměstnavatelů státu), je klidně možné novelizovanou verzi odstavce (13) § 6 rozšířit například o formulaci „... a o počet vlasů na hlavě poplatníka“. Připomínám, že všude na světě se daně z příjmu (fyzických i právnických osob) odlišují od odvodů na sociální a zdravotní pojištění a nikde na světě, tedy ani na Slovensku, se z odvodů placených zaměstnavatelem neplatí DPFO.

Chtít, aby zaměstnanci platili „daň z příjmu“ také z něčeho, co jejich příjmem zcela nepochybně není, je bezprecedentním útokem na rozum, který je projevem arogance a nekompetentnosti celé vlády. Nejenom tedy Kalouska, jako hlavního architekta a Topolánka jako předsedy vlády, ale i Martina Bursíka, Dany Kuchtové, Džamily Stehlíkové a Karla Schwarzenberga, kteří ve vládě zasedají za stranu zelených, jež nám slibovala, že do politiky přinese nový styl. Stačilo pár měsíců ve funkcích a na své sliby klidně zapomněli.

Celý tyjátr kolem zdanění superhrubé mzdy je přitom zcela zbytečný, protože drtivá většina poplatníků by státu platila na daních stejně jako podle vládního návrhu, pokud by sazba rovné daně činila 20% (přesněji 20,25%) z hrubé mzdy, nebo 23% z dnešního základu. Jediný rozdíl by se týkal osob se příjmy většími než čtyřnásobek průměrné mzdy (v současné době cca 80 tisíc Kč měsíčně), což má být strop pro odvody na sociální a zdravotní pojištění. Tento strop má smysl a je zaveden v řadě zemi, ale nikde na světě se neplatí daně z části odvodů, kterou platí zaměstnavatelé. Kalouskova reforma ve svých důsledcích zavádí nikoliv rovnou, ale dokonce degresivní sazbu daně z příjmu fyzických osob, počítanou jako poměr daně k hrubé mzdě, tak, jak to dělá kromě Kalouska celý svět. Takže naši superbohatí, kteří dnes platí na daních z příjmu 28% své hrubé mzdy (ekvivalentních 32% z dnešního základu), budou za Kalouska platit jen 15% hrubé mzdy, zatímco drtivá část zaměstnanců bude ze své hrubé mzdy platit na daních 20,25%. Zavedení zdanění superhrubé mzdy má tedy finanční efekt jedině pro tuto velmi úzkou vrstvu superbohatých. Připomínám, že tito lidé by si pěkně polepšili i kdyby zůstal strop na odvody, ale sazbou 20% by se zdanila hrubá mzda .

Co dělat, když vláda zjevně pohrdá rozumem? Bránit se všemi legitimními prostředky: psát a volat svým poslancům a senátorům a žádat je, aby daňovou část „batohu“ nepodpořili; psát do novin a i jinak se všemožně snažit na jeho obsah upozornit. Prostě nenechat si to líbit, neboť útok na rozum je útokem na demokracii. A aspoň do příštích voleb si pamatovat, kdo je za tento útok zodpovědný.