Ekonomice se daří, vládní politici tedy mají dostatek prostředků na to, aby vytvářeli nová pracovní místa. Počítají s tím, že ti, kterými ta místa obsadí, si na to u volební urny patřičně vzpomenou. Za peníze nás všech si tedy politici kupují hlasy, a ještě se přitom bijí v prsa, jak vytvářejí nová pracovní místa. Hezky vymyšleno.

České nakupování voličů je nápadné i v mezinárodním srovnání. Bylo by ale neobjektivní přičítat bobtnání českého veřejného sektoru pouze současné vládě nebo vývoji po roce 2012. Už v roce 2009 Česko dominovalo. Podle dat z loňské studie OECD Government at Glancedosahovala zaměstnanost v českém veřejném sektoru – v přepočtení na plné úvazky – takřka 35 procent celkové zaměstnanosti. Žádná jiná země OECD tak vysokého podílu nedosahovala. Dokonce i skandinávské země vykazovaly nižší podíl, byť Dánsko jen o kousek.

Zdroj dat:Government at a Glance 2015, OECD Publishing, Paris.

Podobně Česko triumfovalo v podílu zaměstnanosti ve veřejném sektoru na celkové pracovní síle. Novější data bohužel nejsou k dispozici, i tak je ale zjevné, že zaměstnanost v českém veřejném sektoru je jedna z nejvyšších v hospodářsky vyspělém světě.

Luxování mozků

Zadlužení veřejného sektoru v poměru k velikosti ekonomiky je v rámci hospodářsky vyspělého světa naopak jedno z těch nižších. Letos česká vláda navíc dost možná vykáže vyrovnaný rozpočet. Pokud ho opravdu docílí, bude to ovšem z důvodu redukční diety v oblasti produktivních výdajů, jako jsou investice. Bohužel, jak vidno, v oblasti neproduktivních výdajů včetně výdajů směřujících na platy státních zaměstnanců se žádná dieta nekoná, naopak – stát bude v příštím roce nabírat. Navzdory tomu, že Česko je v daném ohledu v mezinárodním kontextu už pořádný tlouštík.

Frustrace z otylosti českého veřejného sektoru byla dobře patrná předminulý týden na konferenci Prague Capital Market Summit. Byznysmeni, bankéři i ekonomové se tam celkem vzácně shodovali na jednom: státní sektor svým objemem a regulacemi dusí sektor soukromý, zabíjí jeho investiční aktivitu, a v důsledku tedy podrývá růst produktivity a zavádění inovativních postupů. Jeden ze zkušených tuzemských bankéřů neváhal použít výraz „byrokratický teror“. Vlády prý vyluxovaly desítky tisíc kvalifikovaných lidí do úřadů, ti pak chybějí v produktivní ekonomice a ještě vymýšlejí právě regulační teror. Nezbývá než souhlasit. Bohužel, Parkinsonovy zákony jsou neúprosné.

Zásadní otázka je, jestli je možné trend stupňovaného „teroru“ zvrátit, anebo musí dojít k naprostému krachu dnešního modelu sociálního státu. Tento krach ale nynější vládní politiky zajímat nemusí. V nejbližším volebním období ještě podle všeho nenastane.