Tomio Okamura tváří v tvář rebelům ze svého hnutí Úsvit přímo na sobě zakouší důsledek idejí, za něž se staví a na které je hrdý

Převrat v hnutí Úsvit je dobrou příležitostí k zamyšlení. Nikoli nad budoucností jeho předsedy a rebelů, ale nad idejemi přímé demokracie. Představují totiž pokušení mnoha občanů, kteří si myslí, že přímá demokracie je demokratičtější – ve smyslu dokonalejší. Tyto ideje jsou ale zhoubné a nebezpečné a je dobré uvědomit si proč.

Deset ze čtrnácti poslanců z poslaneckého klubu hnutí Úsvit předminulý týden vypovědělo svému předsedovi poslušnost a chce založit novou stranu, inspirovanou francouzskou Národní frontou. Tomio Okamura to může považovat za nevděk od lidí, které umístil na kandidátku, již úspěšně dovedl do Poslanecké sněmovny. Zároveň tím ale přímo na sobě zakouší přímou demokracii.

Okamura přitom tahá za delší konec: je známý (a coby populista zavedená značka), rebelové proti němu mnohem méně. A v politice mají známí vždy výhodu oproti neznámým. Je tedy dost dobře možné, že rebelové odtržením se od Okamury udělali taktickou chybu – důvod, proč by je měl někdo volit, mě nenapadá.

Patří ke kafkovskému charakteru země, že když u nás někdo zvedl vysoko nad hlavu prapor nacionalismu a odporu proti imigrantům dle hesla „cizáky tady nechceme“, ukázalo se, že je to poloviční Japonec. To nastiňuje, jak je u nás antiimigrační sentiment slabým odvarem oproti některým jiným evropským zemím.

Okamura zaznamenal úspěch v senátních volbách na podzim 2012 (když se do druhého kola s ním dostal mimo obvod neznámý socialistický funkcionář, Okamura měl vyhráno; ve většinovém volebním systému známá osobnost vždy poráží neznámého stranického funkcionáře, jakkoli zasloužilého). Jeho pokus o kandidaturu na prezidenta už byl ale přeceněním sil – když jej voliči zvolili za senátora, ještě z toho neplyne, že by si ho přáli rovnou za prezidenta.

Vstup jeho Úsvitu do Poslanecké sněmovny na podzim 2013 už byl jednoznačným úspěchem. Získat hned napoprvé 6,9 procenta odevzdaných hlasů není vůbec špatné. Od té doby se ale Okamurovi tak dobře nevedlo: volby do Evropského parlamentu na jaře 2014 byly pro Úsvit propadákem a loňské komunální volby taky nic moc. Nápad venčit prasata kolem mešit coby protiislámské opatření už působil jen jako trapný vtip...

Špatné příklady

Nechme politickou budoucnost jak Okamurovu, tak rebelů vůči němu stranou; nejsou zajímavé a rozhodnou o nich voliči. Zajímavé jsou názory a ideje, za které se Okamura staví a na něž je hrdý. Ideje přímé demokracie: jak v podobě referend o politických otázkách, tak ještě radikálněji v podobě odvolatelnosti volených zastupitelů. Tyto ideje jsou zhoubné a nebezpečné a je dobré uvědomit si proč. Představují stálé pokušení mnoha občanů, kteří si myslí, že přímá demokracie je jaksi demokratičtější – ve smyslu dokonalejší. Pravý opak je přitom pravda.

Jako jeden z argumentů ve prospěch přímé demokracie Okamura používá příkladu Švýcarska, kde skutečně přímá demokracie funguje a má dobrou tradici. Zapomíná však na to, že tento příklad a tato tradice nemusejí být přenositelné do společností jiných.

To je omyl mnohých. Někteří například obdivují skandinávský sociální model a chtěli by jej přenést k nám. Ono by to šlo – kdyby u nás žili Skandinávci. Jenže naši lidé mentalitu Skandinávců nemají (s ochotou platit vysoké daně a neochotou ke korupci), proto u nás skandinávský model fungovat nebude. Stejně tak britský model, tedy absence psané ústavy, by v téměř kterékoli jiné společnosti byl nástrojem ke katastrofě, ke svévolné moci státu nekorigované a nesvázané ústavou. Že to v Británii na základě tradic a precedentů funguje, neznamená, že bude i kdekoli jinde.

Švýcarsko je naprostý unikát. Země, v níž před vynálezem současné dopravy trvala cesta z jednoho alpského údolí do druhého několik dní, v níž se mluví minimálně čtyřmi jazyky a lidé vyznávají několik náboženských denominací, ale přitom mají silnou společnou švýcarskou identitu; něco takového nikde jinde nefunguje.

Je to země, kde se lidé v kantonech velmi dobře znají – více než spoluobčané v jiných zemích. A za své životy a bezpečnost si vzájemně ručí: výdaje na obranu jsou vysoké, muži povinně vlastní zbraně a celé vesnice dohromady děla či houfnice (uložené v částech na různých místech, jež však lze snadno složit do funkční těžké zbraně). Je to jedna z nejvyzbrojenějších populací střelnými zbraněmi na světě – a zároveň s nízkou incidencí vražd.

Je to země, v níž 25. července 1940 – uprostřed 2. světové války, v době, kdy Francie již padla a byla okupovaná a kdy začínala letecká bitva o Británii a Hitler zvažoval obsazení Švýcarska – vrchní velitel švýcarské armády generál Henri Guisan sezval všechny švýcarské důstojníky, celý důstojnický sbor, na pláň Rütli nad Luzernským jezerem, kde se podle legendy v roce 1291 zástupcové tří kantonů sešli a přísahali si loajalitu, čímž vznikl zárodek budoucí švýcarské konfederace.

Na této pláni v široce medializovaném projevu Guisan důstojníkům oznámil, že Švýcarsko se bude bránit nacistické agresi za každou cenu, nikdy se nevzdá, v případě okupace přejde na guerillovou válku, a svým důstojníkům rozkázal, že mají bojovat do posledního náboje – a když jim munice dojde, nasadit bajonety a bojovat dál. Dodal, že v decentralizovaném Švýcarsku nebude mít autoritu podepsat kapitulaci ani federální prezident, a kdyby náhodou rozhlas občanům tvrdil, že kapitulace byla uzavřena, mají to považovat za lži nepřítele a bojovat až do konce.

Tento projev zapůsobil na mnohé, včetně Hitlera, který sice věděl, že Švýcarsko by nakonec dobyl, ale za cenu neúměrných ztrát, a proto se rozhodl jej zatím nechat být s tím, že se s ním vypořádá, až válku v Evropě vyhraje. K tomu už jaksi nedošlo.

Vidíme, že švýcarský přístup byl úplně jiný než náš v téže době. Lidé s touto mentalitou, kteří jsou osobně ochotni bránit svou zemi do poslední kapky krve, oní mohou odpovědně spolurozhodovat v referendech. Míra důvěry mezi nimi a spoluodpovědnosti jednoho za druhého je tak vysoká, že výsledky referend budou odpovědné.

Demokracie – vyšší stadium vlády?

Když Okamura chce, aby přímá demokracie u nás fungovala jako ve Švýcarsku, musel by nejdřív osídlit českou kotlinu Švýcary. Anebo alespoň dosáhnout toho, aby naši lidé měli mentalitu Švýcarů. Pokud se mu to nepovede – a já jsem k jeho schopnostem předělat náš národ na Švýcary skeptický –, bylo by zavedení přímé demokracie u nás vykročením k vládě emocí, nálad, davů, demagogie a neodpovědnosti. Důvodů je několik.

Především je nutno opustit naivní názor, že demokracie je vyšším stadiem vlády než monarchie či aristokracie. Že primitivnější lidé v minulosti měli monarchii a aristokracii a až my a někteří další vyspělejší máme demokracii.

Historicky byla demokracie v 5. století před naším letopočtem vyzkoušená v Aténách, ale přes určité období slávy a triumfu za Perikla po jeho smrti zdegenerovala, ovládali ji demagogové a jako forma vlády byla neúspěšná.

Byla to demokracie přímá a seriózní myslitelé v pohledu na její selhání považovali za její největší vadu nevzdělanost občanů a jejich následnou tendenci podléhat emocím a demagogům. Proto doporučovali vládu velmi dobře vzdělané menšiny – tedy monarchii či aristokracii. Vzdělat některé je snadnější než vzdělat všechny, ve schopnosti rozumně vládnout lze tudíž snadněji od narození vzdělávat korunního prince než populaci celou.

Na dva tisíce dvě stě let byl sentiment proti demokracii silný. Až na konci 18 .století otcové zakladatelé americké republiky demokracii rehabilitovali – tím, že ji z přímé učinili nepřímou. Občané nerozhodují v referendech, ale volí své reprezentanty (poslance, senátory, prezidenta), kteří rozhodují. Říká se tomu též demokracie reprezentativní či zastupitelská.

V čem je její výhoda oproti demokracii přímé? Snadněji umožňuje zvažování, posuzování okolností, deliberaci. Ta se odehrává v parlamentu a jeho výborech, v relativně malém počtu lidí, a je tudíž možná, realizovatelná. Takováto podrobná odborná diskuse v rámci celé společnosti možná není – maximálně tak v malých švýcarských kantonech...

Argument ve prospěch reprezentativní demokracie tudíž není, že poslanci jsou lepší či rozumnější než lidé, kteří je volí, nýbrž že v rámci jejich počtu může probíhat deliberace, zvažování. U referend a kampaní před nimi mají naopak více prostoru emoce a dojmy. Proto by dávalo smysl (kdybychom neměli volby) z databáze občanů náhodně vybrat dvě stě osob a učinit z nich poslance – jejich rozhodování by díky diskusím v parlamentu bylo v dlouhodobé perspektivě rozumnější než rozhodování referendy.

Nepopulární rozhodnutí

A tím se dostáváme k druhé zásadní výhodě demokracie zastupitelské nad demokracií přímou: zodpovědná rozhodnutí jsou někdy nepopulární, a přesto jsou správná. V referendu z principu věcí nikdy neprojde nic nepopulárního – vždy jen to, co je u většiny hlasujících populární. Ale zodpovědná politika si občas žádá nepopulární opatření – a ta jsou možná v demokracii reprezentativní.

Poslanec, senátor, prezident udělají to, co považují za správné, a mají naději, že do dne příštích voleb se správnost jejich rozhodnutí projeví. Anebo mohou doufat, že své voliče o svém názoru přesvědčí a voliči je za jejich statečnost a principiální postoj odmění. Nebo taky ne a zvolí si zastupitele jiné. Poslanec ale bude vědět, že udělal to, co považoval za správné.

V tomto ohledu se jeví druhá část Okamurovy přímé demokracie – odvolatelnost zastupitelů – jako ta největší zhůvěřilost. Politik, chce-li být státníkem, musí dostat šanci realizovat svůj program a ví, že to obsahuje aspekty nepopulární i populární. Nepopulární se projeví dříve, populární většinou později. Jenže ve chvíli, kdy by politik činil kroky nepopulární a byl okamžitě odvolán, neměl by šanci svůj program realizovat, aby po čtyřech letech všichni viděli jeho výsledky.

A nikdo jiný to už ani nebude zkoušet. Politici nebudou státníky, nýbrž bezpáteřními lidmi bez názoru, kteří budou neustále strkat nasliněný prst do větru, aby zjistili, odkud momentálně vítr fouká. A kam vítr, tam plášť...

Odvolatelnost politiků předčasně bude znamenat, že z politiky vymizí veškerá statečnost, odvaha a principiálnost. Ano, politici mají být odvolatelní – ale až v řádných příštích volbách, nikoli uprostřed volebního období; tak by se odpovědná politika s časovou perspektivou jdoucí za horizont dneška dělat nedala.

Reprezentant, nikoli delegát

S okamurovskými názory přitom přesvědčivě polemizoval a vyvrátil je již slavný britský (původem irský) politik a myslitel 2. poloviny 18. století Edmund Burke. Aby demokracie mohla fungovat, byla odpovědnou a nesvrhla se v kolísavé a pomíjivé emoce davu, jak se to kdysi stalo té dávné přímé aténské, je podle Burka nutné, aby poslanec byl zastupitelem, reprezentantem svých voličů, nikoli jejich delegátem. Delegát jen věrně tlumočí názory těch, kdo ho delegují; reprezentant (či zastupitel) své voliče reprezentuje – vyberou si ho, protože v něj mají důvěru, a on podle svého nejlepšího úsudku a svědomí prosazuje, co je pro ně spravedlivé či prozíravé.

Burke napsal, že reprezentant „... má povinnost obětovat svůj klid, své potěšení, svou spokojenost svým voličům; a především, vždy a ve všech případech upřednostňovat jejich zájmy před svými. Ale své názory, svůj úsudek, své svědomí jim obětovat nesmí, ani žádnému jinému člověku či skupině osob… Váš zastupitel dluží vám, svým voličům, nejen svou pracovitost, ale i svůj úsudek; a zradil by vás, nikoli vám sloužil, kdyby ho obětoval vašemu mínění...“

Politické šance a naděje Úsvitu a Okamury mohou být různé, příliš valné už ale asi nebudou. Nejspíš půjdou dolů vodou. Jeho nápady na přímou demokracii a odvolatelnost zastupitelů by ale pro dobro země měly být v hluboké vodě utopeny. A ještě předtím, pro jistotu, zaškrceny.

LN, 21.2.2015

Autor je ředitel Občanského institutu