Krize politického a stranického systému má v České republice hned několik příznaků. Jmenujme například slabou členskou základnu partají, která čítá v nejlepších případech desítky tisíc členů, přičemž nejsilnější jsou dodnes pohrobci předlistopadové Národní fronty – komunisté a lidovci. Dalším příznakem je nízká důvěra voličů ve strany, jejich tápání a časté zkoušení nových subjektů. V posledních týdnech se navíc dostává do popředí formování stran a hnutí nikoli kolem programu, ale konkrétního výrazného vůdce.
Zatímco občanští demokraté, sociální demokraté i TOP 09 mají evidentně dvouhlavé vedení, menší uskupení připomínají fankluby a nenechávají nikoho na pochybách, kdo je jejich lídrem.
Guru Strany práv občanů – zemanovců sedí rovnou na Pražském hradě. SPOZ již dříve avizovala, že jejím programem je prezidentský program Miloše Zemana. Formální předseda Zdeněk Štengl rovnou svoji stranu přirovnal k apoštolům. Náhodou není ani to, že prezidentovými převodovými pákami jsou hradní poradce a místopředseda SPOZ Martin Nejedlý a kancléř Vratislav Mynář, který prý dokonce nedávno řídil předsednictvo strany, aniž by přitom byl členem nejužšího vedení.
Jako servisní tým působí také hnutí Úsvit přímé demokracie, které ke svému obrazu sestavil podnikatel a senátor Tomio Okamura. Miliardář Andrej Babiš zase přišel s hnutím ANO. Na rovinu říká, že chce stát řídit jako firmu. Ve straně sice formálně demokratické procedury dodržuje, nicméně je zřejmé, že lídry krajských kandidátních listin vybíral on.
K dokonalosti autokratický systém dovedla Jana Bobošíková, která prozradila, že je zatím vlastně jedinou členkou formace Hlavu vzhůru! a že řady budou rozšiřovány až po volbách. Do té doby je jen na ní, komu nabídne politické angažmá. Vyloučeno není, že když bude mít dost atraktivních spolupracovníků, přihlásí se k novému subjektu i exprezident Václav Klaus. Když má Miloš Zeman zemanovce, proč by on nemohl mít klausovce? Absurdnost tuzemské politické agonie by dosáhla vrcholu.
Personifikace partajím před voliči pomáhá. Tím ale světlé stránky současného trendu vyčerpáváme. Jména politiků v názvech konkrétních uskupení naznačují, že jsou rovnější mezi rovnými a viset bychom měli především na jejich rtech. To je příznakem oslabování demokratických principů. A u strany, která je sama na štíru s demokracií, se dá předpokládat, že bude prosazovat jednoduchá řešení i navenek. Nemůže třeba překvapit, když se bude ohánět přímou demokracií, manažerským řízením či rovnou vládou pevné ruky, jež se nebude zdržovat nějakými formalitami a půjde jí pouze a jenom o očistu prohnilého státního soukolí.
Všimněme si již dnes, jak mnohým mladým stranám schází ideové zázemí a podrobný program. Málomluvná jsou hnutí ANO i Úsvit přímé demokracie, stejně jako Strana práv občanů. Dokonce se zdá, že také ODS začíná razit zásadu, že program je před volbami až to poslední, protože voliči přece dlouhé texty nečtou.
Leč programy nejsou důležité jen pro zvídavé občany, nýbrž i pro samotnou identitu politických hnutí a stran. I ony potřebují vědět, odkud a kam jdou. Když se víc soustředí na to, s kým, získáváme indicii, z níž můžeme vytušit, že ta která družina je schopná měnit názory ať již podle nálad veřejnosti, nebo podle toho, jak se vyspí její vůdce či mecenáš. Lze mít pochopení pro rozladěné voliče, kteří se už upínají jen k rétorickým cvičením autokratů. Pamatujme však, že jejich nástup nepředstavuje lék, ale naopak poslední ránu churavějícímu stranickému systému.
Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus