Je dobře, že naše ústava neumožňuje příliš snadné vyhlášení předčasných voleb. Říjnové předčasné volby byly ale svolány po třech letech marné snahy politických reprezentací dát republice fungující vládu disponující většinou v Poslanecké sněmovně. Po třech letech si tyto reprezentace řekly, že je nanejvýš legitimní jít zpět k voliči a nechat další krok na něm. Ústavní soud toto považoval za porušení ústavních principů. Tím zcela rozvrátil vzájemnou vyváženost rolí jednotlivých ústavních institucí. Jsa jedním z hráčů, svou hrou vymezujících prostor jeden druhému, označil se i za rozhodčího a dál přitom aktivně hraje.

Ano, pokud nechceme žít v demokratuře, v systému brutální nadvlády aktuální většiny, musíme se opírat o pravidla, která politickému systému zaručují základní stabilitu a odolnost vůči konjukturalismům. Přesně z toho důvodu existují v parlamentních demokraciích ústavy. Přesně z toho důvodu existuje i institut ústavních zákonů.

Každý systém, tedy i systém politické demokracie, musí disponovat ve vzájemné vyváženosti dvěma principy, dvěma vlastnostmi. Pružností, akceschopností, operativností a naopak odolností a stabilitou. Žádný z principů by neměl převládat, systém nesmí být rigidní a bránit užitečným rozhodnutím, stejně tak ale nesmí podléhat každému poryvu účelových, krátkodechými zájmy motivovaných zásahů moci.

Potřeba této vyváženosti je řešena jednak rozdělením obou principů v různé míře mezi jednotlivé pilíře moci, tedy mezi legislativu, justici a exekutivu, plus ještě uvnitř každého pilíře například v naší ústavě ještě jistou dvouhlavostí, tedy zdvojením institucí každého z pilířů: exekutivy na vládu a prezidenta, justice na obecné soudy a Ústavní soud, legislativy na Poslaneckou sněmovnu a Senát, přičemž druhý z dvojice vždy reprezentuje spíše onu stabilitu, zatímco ten první operativnost.

Všechny instituce k plnění své funkce mají odpovídající nástroje. Kupříkladu operativní věci může vláda řešit nařízeními či vyhláškami. Právní řád v tomto smyslu není jen souborem stálých pravidel, na základě kterých hrají svou hru jednotliví hráči politické hry. Má plnit i obě zmínění funkce. Má být schopen jak absorbovat nutné aktuální změny, tak zároveň chránit pravidla, zaručující podstatné znaky demokracie.

Proto existuje soubor norem, které jsou vůči změnám odolnější. Jsou to ústavní zákony. Ústavodárce mohl jejich odolnost řešit různým způsobem. Mohl stanovit různá kvóra, třeba i mnohem vyšší, než jaké máme v ústavě my. Ale neudělal to. Vystačil si s třípětinovou většinou. Tím dal najevo, že sáhnout po těchto "chráněných normách" nemá být snadné, nemá to ale být zase nemožné či téměř nemožné. Nebo mohl ústavodárce zakotvit u některých potenciálních změn nutnost souhlasného postoje více ústavních institucí. Ale neudělal to. Vystačil si s institutem ústavních zákonů.

Nedávno jsem besedoval s několika ústavními soudci a položil jim při té příležitosti otázku: mluvíte v souvislosti s ústavním zákonem o zkrácení volebního období Poslanecké sněmovny o ústavním zločinu. Pak se ale musím ptát: kde je ta mrtvola? Vůbec jsem tím nechtěl zlehčovat potřebu ochrany ústavních principů. Jen jsem chtěl naznačit, že smysl těchto principů přece stojí a padá s jejich efektem, s dopadem na životy lidí, na jejich jistoty, na jejich svobody. Kdo byl zraněn, komu teče krev? Bylo mi, jak jsem předpokládal, opovězeno, že to ústava byla poraněna. A že ústava by měla být dobře vypadající stará dáma, což ale nebude možné, pokud ji budeme od mládí podrobovat plastikám. Také v tom názoru slyšíte šustění papíru? Také vám tam chybí zamyšlení nad tím, jaké skutečné újmy by při různých postupech mohly být způsobeny? A komu?

To ústavní soudce nezajímá. Nevidí ústavu a právní řád jako nástroj ochrany zájmů občanů, ale jako autonomní organismus, který vidí, slyší, krvácí a cítí bolest. Při tomto vidění je lhostejné, že vpád do již vyhlášených voleb nemůže být zájmově neutrální. Že jedny poškodil, jiným pomohl. Že tím byla narušena korektnost soutěže. Ústavní soud si nelámal hlavu takovými detaily, jakým je třeba o překročení lhůty podání této ústavní stížnosti o celý měsíc, nebo kvalifikovaností podání. Nelámal si hlavu ani tím, že vyhlášení voleb se týká jen termínu a nikoli samotného zkrácení volebního období.

Především se ale nezabýval odstavcem 2 § 79 zákona o Ústavním soudu, ve kterém se jasně píše, že Ústavní soud sice může na návrh stěžovatele odložit vykonatelnost rozhodnutí (v našem případě o vyhlášení předčasných voleb), ale jen tehdy "…jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem…" a "…jestliže by výkon rozhodnutí… znamenal pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám…" Skutečně hrozila poslanci Melčákovi podle Ústavního soudu NEPOMĚRNĚ větší újma než poltickým stranám, voličům, velké části veřejnosti? Máme čekat salvu ústavních stížností, že korektnost politické soutěže uprostřed volební kampaně byla hrubě narušena? Umí někdo spočítat potenciální újmy desítek politických subjektů? Zabýval se tím někdo?

Každý z pilířů ústavního systému musí mít hranice svých dispozic. Tyto hranice vymezují dispozice jiných ústavních institucí. Ústavní soud je vymezen právě ústavními zákony, na jejichž dodržování ostatně skládají ústavní soudci slib. Ten podle mého přesvědčení porušili, když si řekli, že jeden z ústavních zákonů pro ně prostě neplatí. Platný ústavní zákon, otištěný ve Sbírce. A soudci si řekli: ten se na nás nevztahuje. Tím navždy zvrátili rovnováhu ústavního systému. Napříště si sáhnou na jakoukoli jinou část ústavy, kterou sami neoznačí za její jádro. Novináři chvíli budou tleskat, protože budou mít pocit, že někdo konečně klepl ty protivné politiky po prstech. A nevšimnou si, že tu už vládne kdosi druhý. Bez kontroly, bez jasných hranic, bez pravidel, určených někým jiným.

Při loňském posuzování ústavnosti Lisabonské smlouvy naším Ústavním soudem byl společenský a politický kontext vším a ústavnost ničím. Při posuzování regulérnosti předčasných voleb společenský kontext naopak nebyl ničím a vlastní vidění ústavnosti jako zájmy a pocity nadané bytosti bylo vším. V takém světě už bude možné všechno.

psáno pro Newsletter Centra po ekonomiku a politiku