Volební zákon politici schválí, rybník si nevypustí

Ústavní soud udělal, co musel. Poslanci a senátoři mají času na úpravu a schválení volebního zákona víc než dost. Jen musí makat.

Jako kdyby nebylo dost trablí s koronavirem. Nad Českem se stahují další temná mračna. Ústavní soud zrušil část volebního zákona. Pokud poslanci včas neschválí jeho novou podobu, nastane dosud nepoznaný chaos.

Jen považte, co bychom si počali bez Sněmovny?

„(...), takže pak už by neměl kdo zákon přijmout a dolní komoru parlamentu bychom už prostě neměli,“ varoval v ČT ústavní právník Jan Wintr. A korunu všemu nasazoval Andrej Babiš. Premiér v hysterické reakci obvinil Ústavní soud, že se ho snaží odstranit z politiky, a prohlásil, že svým rozhodnutím „otřásl důvěrou v politický systém“.

Může snad důvěru v politický systém zbourat usnesení, které narovnává pravidla politické soutěže?

Pět měsíců a čtyři paragrafy

Právě to Ústavní soud udělal. Soudci (jedenáct z patnácti) se usnesli, že volby podle volebního zákona nejsou férové, protože nedodržují princip rovnosti hlasů a poměrného zastoupení, které jsou zakotveny v Ústavě.

Tato nerovnost je způsobena parametry použitými při D’Hondtově metodě přepočtu hlasů, podle níž se přidělují poslanecká křesla. Výsledkem je, že hlas voliče v malém kraji má menší váhu než hlas voliče v kraji větším.

To je nepopiratelné. ODS v Karlovarském kraji v roce 2017 nestačilo na mandát ani 8,8 procenta hlasů. Zato v Praze se poslanecké křeslo přidělovalo už za necelých pět procent. Komunisté je dostali za 4,6 procenta. Co víc, ANO podle zrušeného systému „nakoupilo“ jednoho poslance za necelých dvacet tisíc hlasů, zatímco STAN k tomu potřeboval víc než čtyřicet tisíc hlasů.

*****************************

Za nefér prohlásil soud také aditivní kvorum pro koalice. To je podíl odevzdaných hlasů, které koalice musí získat, aby postoupila do sněmovny. Zatímco samostatné straně stačilo ve volbách pět procent (což zůstává), dvoučlenná koalice jich musela posbírat deset, tříčlenná patnáct... což soud ze zákona vyškrtl. K velké Babišově nevoli, protože tím zlepšil vyhlídky jeho konkurentů – menších stran i těch, které snáz vytvářejí koalice než ANO.

Obdobná kvora, která mají odstrašit od účelových koalic založených pouze s vidinou volebního zisku (obdoba sňatku za účelem zisku občanství), v některých zemích existují. Ale nikde nejsou tak vysoká jako v Česku, kde odrazují od koalic také blízké strany, které chtějí v parlamentu postupovat společně.

Suma sumárum, Ústavní soud uložil zástupcům lidu povinnost dát do souladu s ústavou paragrafy 48 až 51 volebního zákona, které proškrtal. Je k tomu snad zapotřebí vyvinout nějaký nadlidský výkon?

Věc se dá vyřešit například jiným přepočtem na mandáty uvnitř krajů a tím, že se nezavede žádný zvýšený práh pro koalice, anebo jen přiměřený – například sedm procent pro dvojkoalici, devět pro trojkoalici… A k tomu se už nedá vítězi žádný tučný bonus v podobě dalších křesel.

Není přitom sporu, že soud měl rozhodnout dřív. Připustil to i jeho předseda Pavel Rychetský, byť práci profesora Jana Filipa označil za „dokonalé dílo“. Nelze se prostě ubránit dojmu, že pan profesor mohl dílo dokončit dřív než za tři roky, aniž by ho „zfušoval“.

Kapři si rybník nevypustí

Jsou ale opravdu zákonodárci v časové tísni? Pravda, musí dohodnout dva obtížné kompromisy. Na změně volebního zákona se navíc musí dohodnout většina ve Sněmovně i v Senátu. Kompromis musí hledat koaliční strany, které ovládají Sněmovnu, i opoziční, které kontrolují Senát, a také malé strany se stranami velkými.

Nepřekonatelný problém? Do parlamentních prázdnin zbývá pět měsíců, do voleb, ve kterých se volí Sněmovna a třetina Senátu, devět.

Můžeme si pomoci srovnáním: Když koncem srpna 1992 podepsali Václav Klaus a Vladimír Mečiar dohodu o rozdělení Československa, měli zákonodárci čtyři měsíce na to, aby se dohodli nejen na nové Ústavě, ale také na změnách hromady zákonů, které byly pro samostatné Česko nezbytné.

A co daňová reforma, kterou Babiš protlačil ve formě pozměňovacího návrhu k zákona? Sněmovna se na ní nakonec dohodla se Senátem během několika dnů, nemusela ho ani přehlasovat.

Samosebou, leccos se v politice může vléct. Andrej Babiš se třeba za půl roku nedokázal dohodnout na vzniku většinové vlády. Jenže nedohodl se proto, že se dohodnout nechtěl a dlouho také nemusel. Prezident mu žádnou uzávěrku nestanovil.

Teď je situace odlišná. Rozvrh je vykolíkován datem blížících se voleb. A protože kapři si rybník nevypustí, není proč se obávat, že strany se nedohodnou.

Zkušenosti ukazují, že obávat se můžeme pouze těch, kteří se nakonec do Sněmovny dostanou.