25.11.2020 | Svátek má Kateřina


POLITIKA: Ústavní rozdělení moci nezná moc prokurátorskou

6.7.2012

Když baron Charles Luis Montesquieu jako první definoval potřebu rozdělení moci ve státě, správně oddělil moc zákonodárnou, moc výkonnou a moc soudní. Od této definice se odvodilo mnoho ústav jednotlivých států, když tou pravděpodobně nejslavnější se stala ústava Spojených států amerických, která díky prezidentskému systému skutečně dosáhla výrazného oddělení jednotlivých mocí a tím i funkční demokracie. Evropské parlamentní systémy jsou proto v poslední době měněny na semiprezidentské, aby vyvážení moci dosáhlo lepšího stavu, než je v současné parlamentní realitě shledáván.

Nikde se ovšem nehovoří, a také se nikdy nehovořilo o tom, že moc prokurátorská, tedy moc státních zástupců by měla být nějakou nezávislou a nikým nekontrolovatelnou mocí. Jsou to političtí představitelé, jejichž mandát vzniká v přímé volbě a kteří jsou pod kontrolou (byť logicky omezenou) svých voličů. Je proto jejich odpovědností, jak fungují jednotlivé složky státního aparátu a státní zástupci nejsou ničím jiným než výkonným aparátem. Rozhodně je nelze zaměňovat se soudní mocí. Musíme také připomenout, že je to prezident republiky, tedy politik, který jmenuje členy Ústavního soudu, nejvyšší představitele jednotlivých nejvyšších soudů a také každého jednotlivého soudce, samozřejmě podle typu s kontrasignací či schválením Senátu nebo premiéra.

Útoky už druhý den po jmenování (kde je oněch politicky korektních 100 dnů hájení?) na názory nového ministra spravedlnosti Blažka ze strany exsoudkyně Wagnerové a exministra Čermáka je v podstatě voláním po vytvoření čtvrté nezávislé (a nekontrolovatelné) moci s odůvodněním potřeby jakési "vyšší nezávislosti" státních zástupců. Prý z obavy, aby vyšetřování kriminality nepodléhalo politickým tlakům. Připomeňme mimo jiné, že to byla i Wagnerová, která se zúčastnila trapné demonstrace na podporu odvolaného Jiřího Pospíšila, toho Pospíšila, kterého stíhá Policie ČR pro trestný čin a která požádala Poslaneckou sněmovnu o jeho vydání. Že by si ODS naplánovala politický útok na vlastního ministra, je sice možné, ale doplnit jej trestním stíháním, které navíc má reálné kontury, se ovšemže moc věřit nechce.

Kdyby nebyla v Česku více jak dvacetiletá zkušenost s onou proklamovanou "nezávislostí", mohly by se argumenty Wagnerové i Čermáka jevit na první pohled jako rozumné. Jenomže zkušenost je přesně opačná. Veškerá nekontrolovaná nezávislost, a je tím míněna, žel, i ta soudní, funguje velmi špatně. Veřejně zdokumentovaná korupce se trestně nestíhá, soudní rozsudky až příliš často (obvykle na prvním stupni) odrážejí zjevnou aroganci k zákonu a mezinárodním smlouvám (a nezřídka pravděpodobně i korupci), a práce státních zastupitelství začíná být i směšná. Poslední trestní stíhání aktivisty Jana Šinágla za údajné zlehčování německé genocidy vůči českému národu, kdy trestní oznámení podala mj. Helena Vondráčková se svým manželem, je ukázkou toho, že lze na objednávku stíhat kdekoho, zvláště když Jan Šinágl citoval pouze jiné autory, které za stejný zveřejněný text nikdo samozřejmě trestně nestíhá.

S názorem nového ministra spravedlnosti Blažka, že vyšší nezávislost státního zastupitelství by vedla k návratu stalinistické prokuratury, lze proto ve světle českých neblahých zkušeností spíše souhlasit. Vždyť současná "omezená" nezávislost státních zástupců dovolila všeho schopným "rampulům" na kdejakém postu odklánět trestní kauzy prakticky donekonečna. I bez té Wagnerovou a Čermákem vzývané vyšší nezávislosti.

Wagnerová tvrdí, že jmenování šéfa protikorupčního útvaru státního zastupitelství by podle Wagnerové nemělo být kompetencí politiků. "Pokud by ho měla jmenovat vláda nebo ministr spravedlnosti, tak je to velmi špatná zpráva pro veřejnost," uvedla pro média Wagnerová. Jenomže Wagnerová zaměňuje příčinu a následek. Příčina současného politického, soudního a společenského marasmu zahrnující i státní zastupitelství není v tom, kdo koho jmenuje, ale jaký je stav korupce a možnost vymožení platného práva. Jako bývalá soudkyně Ústavního soudu si jistě umí spočítat, kolik nehorázných rozsudků musel Ústavní soud zrušit a jak vysoké procento špatných soudních rozsudků v Česku máme. Pokud ministr Blažek, alespoň zatím verbálně, volá po změně, pak to není špatný signál, byť znalci české kmotrovské politické scény jsou skeptičtí k budoucím očekávaným výsledkům.

Wagnerová prohlašuje, že pokud má veřejnost novému protikorupčnímu útvaru důvěřovat, musí prý být důvěryhodný i způsob jmenování žalobce, který útvar povede. Jenomže asi paní Wagnerová žije někde v jiném státě, protože jinak by musela vědět, že veřejnost ještě tak důvěřuje ze 48% prezidentu republiky, ale nedůvěřuje Parlamentu i vládě v hodnotách přes 80% a soudní moci, kterou Wagnerová deset let představovala také, nedůvěřuje 96% občanů. Tak o jaké důvěře veřejnosti ve jmenovací akty to vůbec paní exsoudkyně hovoří? A proč by měli občané veřejně důvěřovat nějakému státnímu aparátu, když jeho zaměstnance nevolí? Důvěru mají mít volení činitelé, kteří za chod státu vůči občanům politicky odpovídají. Navíc jak laik bude hodnotit vysoce specializovanou práci mnoha státních institucí a jak by si měl k nim pěstovat důvěru? Ta je možná jen skrze politiky a skrze výsledky těchto orgánů. A to je v Česku bída, kam jen oko dohlédne.

Právník a exministr spravedlnosti Karel Čermák dokonce tvrdí, že politická nominace by mohla na státním zastupitelství vytvořit nevítané dvojvládí. "Nelze, aby vláda jmenovala nejvyššího státního zástupce a potom bez jeho souhlasu jmenovala druhého vysoce postaveného státního zástupce," tvrdí Čermák. Podle něj by to vedlo ke kompetenčním sporům.

K jakým sporům? Cožpak kompetence a stav nadřízenosti a podřízenosti není zákonnou formou a vnitřními předpisy dostatečně definován? Pokud není, tak proč se stav nenapraví? Nedostatečné a nepřesné vymezení kompetencí žádná jmenovací forma přeci nevyřeší.

Kauza o jmenování Lenky Bradáčové poodkrývá neutěšený stav části české justice a když už nic jiného, tak k tomuto odhalení je spor o její nominaci dobrý. Jedno je ovšem jisté. Žádná sebelepší Bradáčová nebo kdokoliv jiný nezmění stav, který existuje v hlavních politických stranách, nezmění způsob nominace vrcholových politiků, a nezmění tak ani způsob vlády a řešení korupce. Vždyť ti, co mají rozhodující páky na tom, kdo stát povede, z korupce žijí a korupce jim zajišťuje jejich moc. Rozhodně se této moci dobrovolně nevzdají a žádná sebečestnější Bradáčová nebo někdo podobný to nedokáže. Dokázal by to jenom volič, kdyby politické loutky, které korupční magnáti prosazují do čela státu, nevolil. To, jak se zdá podle politických preferencí, ještě dlouho nehrozí a pár čestných politiků zásadní změnu neprosadí. O to více se argumenty Wagnerové i Čermáka nakonec věcně rozplývají.








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.