... a kreativní Miloš Zeman

Na politickou nestabilitu jsme zvyklí. Tentokrát jde ale o víc. Přes dvě třetiny mandátů získaly družiny, jež se buď samy pokládají za antisystémové či protestní, nebo se tak aspoň chovají jejich voliči.

Jedna z nich, ANO, skládá vládu. Druhá, SPD, se nabízí do koalice. A třetí, KSČM, připouští tolerování menšinového Babišova kabinetu. Pouze Piráti se nikam nehrnou a s nashromážděným sněmovním kapitálem nakládají opatrně.

Chování prezidenta republiky však naznačuje, že politická krize může přerůst v krizi ústavní. Kdo v pátek v televizních Událostech komentářích sledoval, jak Zemanovy avizované experimenty nutí erudované ústavní právníky spekulovat, co přijde po třetím pokusu o sestavení vlády – zda čtvrtý, pátý, šestý a tak dál – ten musel cítit mrazení v zádech.

Míříme do „země za zrcadlem“, o jejíž existenci jsme dosud neměli tušení. A to všechno jen proto, že Miloš Zeman disponuje obrovskou fantazií a tvůrčím výkladem ústavy. Ta jej opravdu nenutí, aby poté, co ani premiér navržený předsedou Sněmovny nezíská důvěru, dolní komoru rozpustil.

Zároveň však základní zákon nepředpokládá, že by zde vládl na psí knížku kabinet celé čtyři roky. Odporovalo by to principům odpovědné a kontrolované vlády v demokratickém právním státě. Co si počít s vládou, která se nezodpovídá a nezpovídá parlamentu?

Ten ji opakovaně může vyslovovat nedůvěru – a ona s požehnáním prezidenta zůstává ve Strakovce. Větší paralýzu parlamentní demokracie si už nelze představit.

Budiž připsáno Andreji Babišovi k dobru, že takový typ vládnutí odmítl. Kabinet bez důvěry je chromý a nemá legitimitu k žádným zásadním krokům. Leč prezident Pandořinu skříňku otevřel.

Jako by nechtěl být garantem politické stability a společenského smíru a jako by ani nemínil obhájit své křeslo v blížící se přímé volbě. Protože občané mají tendenci preferovat kandidáty, kteří situaci uklidňují a nepřilévají olej do ohně.

Naštěstí architekti naší ústavnosti nezapomněli na systém brzd a protivah. Exekutivu tvoří jak vláda, tak prezident. Legislativu jak Sněmovna, tak Senát. A nezapomínejme ani na Ústavní soud, který již konstatoval, že hlava státu má v souladu s ústavou plnit své povinnosti bez zbytečného odkladu.

Aktuální poměry jsou vratké. Sněmovna je svolaná na 20. listopadu a nikdo neví, kdy ustavující schůzi ukončí. Miroslav Kalousek navrhuje, aby se ani neustavila a radši zde zůstala Sobotkova vláda, jež však o legitimitu přišla s volbami.

Tím chce zabránit chvíli, kdy bude Sobotka nucen podat demisi a Zeman jmenuje premiérem Babiše. Ten si na představu menšinové vlády zvykl. Absencí podpory ve Sněmovně se příliš netrápí, raději si jezdí povídat s voliči. A že máme prezidenta, jenž je nevyzpytatelný, bije do očí.

Přinejmenším tři součástky komplexu brzd a protivah tak drhnou. Senát je sice držen co nejdál od vlády a jeho majstrštykem při formálně neexistující Sněmovně může leda být přijetí zákonného opatření. Přesto za něj buďme vděční: je jedinou kótou, na níž se teď neválčí.

Senátoři se naopak zasazují, aby emoce ustoupily rozvaze. Zároveň naznačují, že jsou s to prezidenta vést k odpovědnosti, pokud bude na štíru s ústavou. Ústavní žalobu na něj ale mohou podat jen tři pětiny přítomných senátorů spolu se třemi pětinami všech poslanců.

Ještě děsivější vizi než Zeman předestírá Tomio Okamura radící: zaveďme přímou volbu a odvolatelnost starostů a hejtmanů, zrušme Senát a změňme volební systém do Sněmovny. Asi nikdy není tak zle, aby nemohlo být hůř. Jak v neděli řekl filozof Jan Sokol: „Liberální demokracie je ohrožena zvlášť tehdy, když se lidem začne zdát, že je samozřejmostí.“