POLITIKA: Úspěch liberální strany měřítkem vyspělosti voličů
Trochu zopakujme historii liberálů. Hambašská slavnost od 27. do 30. 5. 1832 (Hambacher Fest bei Neustadt an der Weinstraße) je pokládána za první setkání liberální opozice v Německu. Této akce se zúčastnilo na 30 000 lidí. K hlavním požadavkům patřila kromě práva shromažďovacího, práva na volné vyjádření názorů a odstranění cenzury i nová koncepce Evropy na základě rovnoprávnosti národů a tolerance víry. Protože to liberálové s tolerancí mysleli vážně, tak se v Hambachu také vyslovili pro sjednocení Poláků v jenom státě. Tyto myšlenky se záhy staly také programem německých liberálů v Čechách bojujících za všeobecné volební právo, ale čeští politici kolem Palackého se spojili s konzervativní šlechtou a snažili se nastolit práva Koruny české, tak, jak existovala před bitvou na Bílé hoře. To je v podstatě tragédií české politiky vedoucí k odcizení obou národů po roce 1848, kdy ještě společně proklamovaly takzvané Svatováclavské požadavky. Tato skutečnost se po roce 1918 zamlčela. Protože liberálové byli Němci, tak také po vzniku republiky v roce 1918 neexistovala v Československu strana, která by ve jménu měla v názvu slovo „liberální“.
Po letech bolševické totality začaly vznikat v českých zemích strany - také liberální - jako houby po dešti. 10. března 1990 se sešly různé nezávislé iniciativy a strany a vytvořily politické seskupení pod názvem Svobodný blok. Zákládajícími členy byly: Republikánská unie, Strana ústavní demokracie, Strana svobodných demokratů, Klub podunajské konfederace, Strana čs. neutrality, Demokratická strana ČR a Všelidová strana. Seskupení přijalo společný program a otevřelo se pro všechny politické strany a hnutí, které se s jeho programem ztotožnily. Mimo toto sdružení existovaly strany jako například Liberální demokraté, která vznikla z Liberální iniciativy a Evropské liberální strany.
Osobně jsem v tu dobu byla jako členka spolkového výboru pro zahraniční a evropské záležitosti Svobodných demokratů v Německu (Bundesfachausschuss für Außen- und Europapolitik der Freien demokratischen Partei) pověřena FDP-liberály je podporovat. Mým osobním cílem bylo sjednocení všech liberálních stran a skupin, a tak jsem jejich spojení do Svobodného bloku přivítala. Jednotlivé strany zastoupené ve Svobodném bloku ale na jaře 1990 nevěřily, že by u voličů měly šanci, a tak podporovaly kandidáty OF. Tato nedůvěra ve vlastní sílu byla asi hlavním důvodem, proč se již v srpnu 1990 tento blok začal rozpadat.
V březnu 1991 se část členů OF spojila do OH, které může být pokládáno za liberální sdružení, ale ani tomu se nepodařilo dlouhodobě získat přízeň voličů. Nejenže liberálové v Čechách neměli tradici a nemohli se tedy opřít o známější politiky, nýbrž také proto, že pro voliče - po desetiletích života ve skrovných poměrech - byla ekonomická komponenta důležitější než ochrana občanských práv. OH a Svobodný blok neměly podporu zahraničních liberálů. Osobně se mi nepodařilo přesvědčit vedení FDP o nutnosti sjednocení liberálních skupin. Od roku 1990 podporovalo, i finančně, jen Liberální demokraty, kteří se ale do parlamentu dostali jen přes platformu OF a po rozpadu OF přestali v české politice hrát roli.
Jestli se nové liberální straně podaří získat zklamané české voliče, se teprve uvidí. Bylo by to samozřejmě ukázkou vyspělosti voličů. Ale kdo v ní věří, je naivka.