Neviditelný pes První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996

Musím konstatovat - neskutečný intelektuální výkon!

Nakonec se ukazuje, že PePa byl vlastně disident!

Je to těžké, ale jde to. Kde je vůle, je i cesta. Od toho jsou bidelníci, aby to davu ukazovali a správně ho směřovali.

Skupina disidentů kolem Václava Havla byla bezvýznamná do chvíle, kdy si ji jako základnu v mocenském boji zvolila Obroda, což byla početná skupina komunistů vylučovaná a perzekuovaná v čistkách od padesátých let až do roku 1970. Byla politicky zkušená, ideově zakotvená, bojovná a uměla se pohybovat prostředí autoritativního režimu, který mnohdy sama pomáhala zavádět. Navíc měla kontakty se zahraničím a marxistickými i socialistickými stranami Západu. V roce 1989 došlo k předání moci, kterou znavená a už nefunkční strana předala agilnímu křídlu euromarxistů. Když se podíváte na činnost Bruselu, zjistíte, že normalizační komunisté byli na poli indoktrinace naprostí břídilové.

Režim vnitřně silný nebyl. Když ho položila fáma o "mrtvém studentovi". Důkaz, že i fámy jsou důležité. Z toho žijeme dodnes.

Smysl textu ale nebyl v tom tvrdit, že režim byl pevný a stabilní až do samotného okamžiku kolapsu. To by bylo zjednodušení, které neodpovídá realitě. Podstatné je něco jiného: po velmi dlouhou dobu své existence měl režim situaci pod kontrolou natolik, že dokázal nejen potlačovat opozici, ale především ji udržovat v mezích, které pro něj nepředstavovaly systémové riziko.

Disidentské prostředí existovalo, ale bylo strukturálně omezené. Nebylo schopné generovat dynamiku, která by režim skutečně ohrozila. To samo o sobě není triviální – znamená to, že režim dokázal nastavit takové podmínky, ve kterých i nesouhlas zůstával „čitel­ný“, předvídatelný a do určité míry kontrolovatelný.

Otevřená otázka je, nakolik to byl výsledek vědomé strategie a nakolik spíš emergentní efekt fungování systému. Není nutné předpokládat promyšlený plán; stejně dobře to může být důsledek institucionálního nastavení, které spontánně vedlo k tomu, že se nespokojenost kanalizovala do forem, jež byly pro režim zvládnutelné.

Klíčový bod je právě v tomto: režim neřídil jen loajalitu, ale i podobu neloajality. Dokázal nespokojenost směrovat tak, aby nevedla k destabilizaci, ale naopak k reprodukci systému. To je mechanismus, který si většina lidí tehdy neuvědomovala, protože se odehrával na úrovni struktury, nikoli explicitních zásahů.

Fáma o „mrtvém studentovi“ pak neukazuje ani tak na slabost režimu v celé jeho historii, ale spíš na moment, kdy se tento dlouhodobě stabilní mechanismus najednou rozpadl. Nešlo o to, že by režim byl vždy křehký, ale o to, že i relativně stabilní systém může selhat na bodovém narušení, pokud se změní podmínky, za nichž dosud fungoval.

Ano Pavel byl a je v očích autora v podstatě disidentem a aby to prokázal, tak složitou konstrukci povýšil pokrytectví na hodnotu...

Co k tomu říct?

... Cílem našeho učení by měla být láska z čistého srdce, z dobrého svědomí a z upřímné víry. Od toho se někteří odchýlili a dali se na prázdné řeči. Chtějí být učiteli řádu a přitom nechápou ani svá vlastní slova ani podstatu toho, o čem s takovou jistotou mluví a čeho se tak houževnatě zastávají"...

“Podprahový” plán na svatořečení Pavla tímto pokusem nadále pokračuje a nepochybuji, že u těch, kteří si pletou politiku a morálku s fanděním na fotbale bude mít úspěch. Na druhou stranu u těch, kteří jsou zvyklí nazývat věci pravými jmény k žádnému posunu nedojde a tak má zmíněný článek či spíše články produkované předně panem Grundmannem a panem Wagnerem jen tu hodnotu, že obě skupiny zůstanou na svých pozicích. Skupina zvyklá pojmenovávat věci pravými jmény nikdy nepřijme podprahovou snahu autorů o Pavlovo svatořečení a skupina zamilovaná do Pavla na druhou stranu nikdy nepřipustí, že by Pavlovo minulost - a do jisté míry i přítomnost - mohla být problematická a natož pak přímo nemorální...

Tato interpretace posouvá text jinam, než kam míří. Nejde primárně o obecnou tezi o „struktuře otázek“, ale o konkrétní zpochybnění interpretačního rámce, kterým se zpětně popisuje pozdní komunismus.

Autor neříká, že se po roce 1989 nezměnilo myšlení v abstraktním smyslu. Říká něco užšího a ostřejšího: že běžné vyprávění o roli disentu je pravděpodobně nadhodnocené a že jeho skutečný vliv na rozpad režimu byl spíše omezený. To má přímý důsledek – pokud disent nebyl hlavním hybatelem změny, pak jeho morální a politická role v našem zpětném hodnocení přestává být klíčová.

Z toho plyne i další krok, který je v reakci přehlédnut: autor nevede spor o to, kdo byl či nebyl disident (např. Petr Pavel), ale o to, zda má vůbec smysl tuto kategorii používat jako rozhodující kritérium. Pokud byla role disentu marginální, pak je spor o „disidentskou minulost“ strukturálně vedlejší.

Nejde o relativizaci jednotlivých životopisů, ale o relativizaci samotného rámce, ve kterém tyto životopisy hodnotíme.

Přirovnání k dramatu Kat a blázen zde dává smysl: nejde o to, kdo hraje jakou roli v rámci dané hry, ale o to, že celá hra může být nastavena tak, že role, které se zdají zásadní, jsou ve skutečnosti jen součástí předem omezeného prostoru bez skutečného dopadu.

Alternativní vysvětlení pádu režimu pak není v rozporu s tímto pohledem, ale naopak jej doplňuje: režim se nerozpadl primárně tlakem disentu, ale v důsledku své vlastní vnitřní eroze, která byla postupně zesilována mezinárodním tlakem a rostoucími ekonomickými obtížemi. V takové situaci může i relativně malý podnět působit jako spouštěč, ale nikoli jako příčina.

Jak to celé přetrvává, můžeme vidět když porovnáme případ Milady Horákové a bratrů Mašínů. Horáková vedla debatní kroužek, který nemohl režim ve skutečnosti ohrozit. Přesto byla se třemi dalšími oběšena a dodnes je oslavována.

Skupina bratrů Mašínů sáhla k ozbrojenému odporu. Ani tento odpor nebyl nijak významný ale už narušoval moc režimu. Dodnes jsou našimi pravdoláskaři zatracováni...

Mimochodem, zapomínáte na ten hlavní rozdíl. Že totiž Mašínům se podařilo včas z republiky utéct - a až potom byl jejich případ ze Západu medializován a heroizován..

Zatímco, pokud by je komunisti chytili, popravili by je taky. Jen že by se o nich třeba potom tak nepsalo. Ono existovalo i několik podobných skupin, které se buď připravovali, nebo i podíleli na ozbrojeném odporu, ale dneska už se o nich nepíše a nevzpomíná vůbec.

Nedomnievam sa, že komunisti boli až takí jazykoví a sociálni ignoranti. Dobre vedeli, že nich jazyku a propagande nikto neverí, ani oni sami. Boli si však vedomí jazykového kódu, teda pomenovaní vecí, javov, udalostí a vzťahov vnútri spoločnosti. Tento kód bol k dispozícii všetkým členom spoločenstva a aj keď občania masovo počúvali napr. Hlas Ameriky - ten mal na rozdiel od Slobodnej Európy jednoduchú výpovednú hodnotu - pri jednoduchej (vnútornej) opozícii voči režimu používali rovnaký jazykový kód pri identifikácii faktov. Vedeli síce, že kráľ je nahý, ale túto zrejmú skutočnosť nevedeli vyjadriť inak ako negáciou a preraziť jazykový kód dekódovaním, teda zmenou stereotypného myslenia. Kód-nekód, režim v r. 1989 nepadol v dôsledku zmeny myslenia, ale udalosťami v Poľsku, Maďarsku či NDR a neochotou ZSSR zakročiť.

Právě to, co popisujete, je v podstatě jádro toho článku – jen z toho text vyvozuje ještě jeden krok navíc.

Souhlasí s tím, že režim nestál na tom, že by lidé věřili jeho propagandě. Stál na sdíleném jazykovém kódu, který umožňoval vůbec popisovat realitu – i když často jen nepřímo, negací nebo mezi řádky. Lidé věděli, že „král je nahý“, ale zároveň byli omezeni tím, jak o tom mohou uvažovat a mluvit.

A právě zde je pointa: tento kód nezmizel automaticky s pádem režimu. Události roku 1989 skutečně nebyly primárně důsledkem změny myšlení – jak správně uvádíte, šlo o kombinaci mezinárodního vývoje a oslabení vnější opory režimu. To ale zároveň znamená, že změna rámce uvažování nemusela proběhnout ve stejné míře jako změna politického systému.

Cílem článku je tedy upozornit na to, že v mnoha ohledech stále používáme jazyk a kategorie, které vznikly v tomto starém kódu. Ne nutně ve stejné podobě, ale ve stejné struktuře: způsob, jakým pojmenováváme legitimitu, opozici, „správnost“ postojů nebo roli jednotlivce vůči systému.

I když tedy už dávno nevěříme obsahu tehdejší propagandy, můžeme stále nevědomky sdílet její formu – způsob, jakým se realita třídí a interpretuje.

Pan Miloslav Grundmann zde na NP dostává velký prostor. Aston si zřejmě myslí že důvodně. Pochybuji. Vrátím se k článku pana MG 27.3.2026 PRÁVO: Prověrka jako princip.

Označil jsem 27.3.2026 20:49 myšlenky a nápady a názory v něm za bludy a nesmysly a dnes ještě dodám pro společnost za nebezpečné. MG se ohradil 27.3.2026 21:58 že se nejedná o bludy ale o realitu a o politickou vůli západní části EU. České republiky se to zatím prý příliš netýká, ale západní státy EU na nás prý vyvíjejí silný tlak, abychom postupovali stejně. Netvrdím že MG lže.

Vezmu-li ale článek v MF Dnes, dnes 30.3.2026, strana 1, ZÁKON ZABAVÍ PODEZŘELÝ MAJETEK. NEBUDE ZNEUŽIT? v podstatě za pravdivý pak MG píše nepravdy. Úvodem článku je toto: ,,Vláda před nedávnem schválila návrh zákona o odčerpání majetku nevysvětlitelného původu na bázi pravděpodobnosti." V článku je zmíněn i případ bývalého ředitele železnic u kterého doma policisté loni na podzim našli 80 milionů Kč. Jistě mít doma 80 milionů Kč je bizarní a člověk i jako já se ptá účel? Důvod? odkud?

Nicméně jako první mne napadá: co dělala policie u něj doma? Co hledala? proč? na čí pokyn?

Následně jsem svůj postoj z 27.3.2026 20:13 zdůvodnil a to 28.3.2026 12:50. Na to MG již nereagoval.

Rozumím té námitce, ale myslím, že míří vedle jádra problému. Nejde totiž primárně o konkrétní případy – ty mohou být jakkoli bizarní a samy o sobě nevypovídají téměř nic o konstrukci systému. Jde o to, jaký typ rozhodovacího mechanismu se zavádí.

To, že se někde najde 80 milionů v hotovosti, je intuitivně podezřelé. To je v pořádku jako lidská reakce. Ale právní systém nemůže stát na intuici. Musí stát na přesně definovaném vztahu mezi skutkem a důsledkem. A právě ten se zde mění.

V klasickém modelu je otázka „co dělala policie u něj doma?“ klíčová, protože legitimita zásahu je odvozena od konkrétního podezření na konkrétní čin. V novém modelu tato otázka ztrácí význam. Policie už nemusí nutně hledat konkrétní trestný čin. Stačí, že existuje širší rámec podezření a následně se zkoumá majetek jako takový.

Jinými slovy:

dříve → zásah vychází z podezření na čin, majetek je důsledek

nyní → zásah může vycházet z majetku, čin je až zpětně předpokládán

To je strukturální změna, na kterou jsem upozorňoval. Nejde o to, zda je konkrétní člověk vinný nebo ne, ani o to, zda je částka „divná“. Jde o to, že se mění logika dokazování: místo kauzální vazby („tento majetek pochází z tohoto činu“) se zavádí pravděpodobnostní závěr („tento majetek pravděpodobně nemá legální původ“).

Článek v MF Dnes to popisuje poměrně přesně, když mluví o „odčerpání majetku na bázi pravděpodobnosti“. To není vyvrácení mého tvrzení, ale naopak jeho potvrzení. Právě tato formulace vystihuje jádro věci.

Otázka zneužitelnosti pak není morální nebo emotivní, ale čistě strukturální: pokud systém umožňuje zásah bez nutnosti prokázat konkrétní trestný čin, pak se nutně rozšiřuje prostor, ve kterém stát rozhoduje na základě neúplných informací. To samo o sobě neznamená, že bude zneužíván, ale znamená to, že to možné je – a to nezávisle na tom, kdo je právě u moci.

No v podstatě ano. Je nutné správně pochopit onen odstavec článku začínající "..Každý režim potřebuje stabilizovat nejen své příznivce, ale i své odpůrce. "

Takže - z tohoto pohledu je nutno chápat komunistický (totalitní) režim jako dlouhodobě fungující režim, se snahou vydržet co nejdéle asi jako monarchie.

Takže ano, v tomto zasahoval proti svým odpůrcům, ovšem rovněž i na té počáteční, symbolické úrovni.

Protože - i takový symbol se mohl stát zárodkem většího hnutí, které se mohlo rozrůst do celostátní vzpoury.

A pokud tomu šlo zabránit předem, režim to udělal, pokud na to měl dosti a bezpečnostních a perzekučních sil

Spíše si položit otázku, jak se tyto problémy řeší v demokracii. Která je sice založena na tom principu, že si lidé mohou -svobodně volit- každých pár let nové vůdce . Ovšem, současně že politické strany spolu bojují o moc ve státu, formou mediální propagandy. A potom má vhodně mediálně šířený symbol, velkou hodnotu. Ať pozitivně, tak případně i negativně.

Souhlas v první části je oprávněný – režim skutečně pracoval i se symbolickou rovinou a snažil se stabilizovat nejen své příznivce, ale i své odpůrce. To ale není konečný bod argumentu, spíš jeho výchozí předpoklad.

Text míří dál: ukazuje, že tento typ mechanismu nezmizel se změnou režimu. Zároveň je ale důležité upřesnění: problémem není samotná existence kontroly nebo snahy strukturovat nesouhlas. To je pravděpodobně univerzální rys každé komplexní společnosti, bez ohledu na její politické uspořádání.

Podstatný je jiný aspekt – přesah konkrétní historické podoby tohoto mechanismu do současného myšlení. Jinými slovy, nejde o to, že by dnešní společnost „kontrolovala“ nesouhlas (to dělá v nějaké formě každá společnost), ale o to, že jej často chápe a zpracovává v kategoriích, které vznikly v minulém režimu.

Tento vliv přitom není statický. Objektivně slábne, protože se mění generace, instituce i zkušenost. Přesto ale zůstává dostatečně silný na to, aby ovlivňoval způsob, jakým interpretujeme konflikty, legitimitu nebo roli opozice.

Proto text nesměřuje k obecné kritice demokracie ani k tvrzení, že současný systém funguje stejně jako minulý. Smyslem je upozornit na reziduální strukturu myšlení, která může přetrvávat i po zániku režimu, jen v méně viditelné podobě.

Pokud se tento rozdíl nepojmenuje, vzniká iluze, že změna institucí automaticky znamená i změnu myšlení. A právě tuto iluzi se text snaží narušit – nikoli proto, aby popřel změnu režimu, ale aby ukázal, že její důsledky nejsou tak jednoznačné, jak se často předpokládá.

Článek nečtu. Pan Miloslav Grundmann přišel na to že kolo je kulaté?

Doporučuji: Slovník SPISOVNÉ ČEŠTINY pro školu a veřejnost, ACADEMIA PRAHA 2001 v jeho redakční předmluvě PhDr. Josef Filipec, CSc. se vyjadřuje kromě jiného proč za KSČ dlouho nebyl k mání slovník:

,, Příčinou tak pozdního vydání byl strohý zákaz vedoucího české lingvistiky v r. 1983 motivovanými stranickými a osobními důvody. Tím vznikla bezprecedentní, absurdní situace, kdy si Čech po léta nemohl koupit slovník vlastního jazyka.“

Dále pak:

,,Vývoj nového společenského systému se mnohostranně promítá do systému slovní zásoby, především do významů lexikálních jednotek, slov a slovních spojení, vyjadřující jiný způsob myšlení a jiný vztah nás všech ke skutečnosti.“

Pak ještě: Jiří Lebeda bohemista, Lidové noviny 31.10.2009 se vyjadřuje ,,Vývoj akademické lexikografie za posledních dvacet let charakterizují dvě prazvláštní tendence. Tou první je hledání důvodů, proč (ještě) není možné připravovat nový slovník, a druhou vyvíjení aktivit, které k vytvoření slovníku nikdy nepovedou".

Pan Miloslav Grundmann zřejmě nepochopil k jaké změně mělo dojít/došlo po roce 1989 což by do jisté míry vysvětlovalo jeho velmi zvláštní způsob myšlení a dokazování.

Text netvrdí nic ve smyslu „objevu kola“, ani nezpochybňuje, že po roce 1989 došlo ke změně režimu. To je nesporné. Sporné – a to je podstata článku – je něco jiného: zda se spolu se změnou režimu změnila i struktura myšlení.

Upozornění na slovník nebo na jazykové posuny je v tomto smyslu jen dílčí argument. Jazyk se skutečně proměňuje s režimem, ale z toho automaticky neplyne, že se proměnily i otázky, které si společnost klade. A právě zde leží jádro problému.

Kontinuita totiž nemusí spočívat v konkrétních odpovědích, ale ve struktuře otázek. Lidé dnes často dávají jiné odpovědi než před rokem 1989 – v tom je změna zřejmá. Ale velmi často odpovídají na tytéž typy otázek, které byly nastaveny v předchozím systému: otázky po správném směru společnosti, po legitimním rámci jednání, po tom, co je „přijatelné“ a co už ne.

To je méně viditelné než změna režimu, ale strukturálně významnější. Pokud se nezmění otázky, pak změna odpovědí nevede k zásadní proměně myšlení, pouze k jeho přeskupení uvnitř téhož rámce.

Proto je možné, že společnost je myšlenkově ovlivněna minulým režimem mnohem hlouběji a trvaleji, než si sama připouští. Ne proto, že by lidé sdíleli stejné názory, ale proto, že sdílejí stejný způsob, jakým o těchto názorech uvažují.

Dobrý! Úplně přesně to odpovídá liberální demokracii. Je vidět kde se její zastánci učili ( učí).

Tohle je právě zkratka, kterou se text snaží korigovat.

Ten mechanismus není specificky „liberálně-demokratický“ ani „komunistický“. Komunismus ho nevymyslel – jen ho používal v jedné z jeho vyhrocených podob. Stejně tak současné režimy pracují s podobnými principy, ale v jiném kontextu a s jinou intenzitou.

Smysluplnější je tedy oddělit dvě roviny:

– samotný mechanismus (formování rámců uvažování),

– konkrétní historické režimy, které ho různě využívají.

Komunismus čerpal z již existujících myšlenek a metod vládnutí a posunul je do systematické a centralizované podoby. Současné systémy naopak pracují spíše decentralizovaně, ale princip – ovlivňovat, jak lidé o věcech přemýšlejí – zůstává.

Proto nedává velký smysl tvrdit, že „to odpovídá liberální demokracii“ ve smyslu nějaké výjimečnosti. Spíš jde o obecný rys komplexních společností, který se v různých režimech projevuje různými způsoby.

Jádro problému tedy není v tom, odkud se kdo „učil“, ale v tom, že tento typ mechanismu má tendenci se znovu objevovat – bez ohledu na ideologii. A právě proto má smysl ho analyzovat odděleně od konkrétních politických nálepek.