Komunistická propaganda se obvykle hodnotí podle toho, kolik lidí jí uvěřilo. Tento pohled je ale zavádějící. Skutečná účinnost indoktrinace nespočívá primárně v tom, že přesvědčí většinu společnosti o pravdivosti určité ideologie. Její hlubší funkce je strukturální: definovat rámec, v němž se o realitě uvažuje. Jinými slovy, nejde jen o to, co si lidé myslí, ale jakým způsobem o věcech vůbec přemýšlejí.

Každý režim potřebuje stabilizovat nejen své příznivce, ale i své odpůrce. Pokud by opozice uvažovala zcela nezávisle, představovala by reálné riziko. Komunistický režim proto nevytvářel pouze vlastní ideologii, ale současně formoval i podobu odporu proti sobě. Určoval, co znamená „být proti režimu“, jaké postoje jsou považovány za legitimní nesouhlas a jaké už za extrém nebo iracionalitu. Tím paradoxně kontroloval i prostor opozice.

Tento mechanismus není jen abstraktní. Projevoval se velmi konkrétně ve výběru toho, co režim potlačoval a jakým způsobem na to reagoval. Režim například systematicky pronásledoval tzv. závadovou mládež nebo marginální kulturní projevy. Z hlediska stability systému šlo o jevy prakticky neškodné, bez reálného politického dopadu. Právě intenzita represí ale těmto jevům dodávala význam, který by jinak neměly. To, co by za normálních okolností zůstalo na okraji společnosti, se stávalo symbolem odporu – nikoli proto, že by skutečně ohrožovalo režim, ale proto, že režim sám rozhodl, že to ohrožení představuje.

Podobný mechanismus lze pozorovat u Charty 77. Samotné sepisování peticí je z hlediska moci slabý nástroj. Nemá bezprostřední dopad na strukturu řízení státu ani na jeho institucionální stabilitu. Přesto režim reagoval mimořádně hlasitě a konfrontačně. Tím z tohoto typu jednání vytvořil viditelný a společensky čitelný model odporu. Výsledkem nebylo oslabení režimu, ale naopak stabilizace opozice v podobě, která byla pro režim relativně bezpečná.

Režim tímto způsobem nepřímo vybíral i své odpůrce. Z apolitických nebo strukturálně neškodných osobností se stávali reprezentanti opozice právě proto, že na ně režim zaměřil svou pozornost. Typickým příkladem je Václav Havel. Jeho původní působení nebylo mocenské ani organizačně schopné ohrozit režim. Teprve systematická reakce režimu z něj učinila symbol a později i faktického vůdce opozice. Režim si tak do značné míry sám vytvořil podobu svého protivníka.

Tento výběr měl zásadní důsledek: odpor byl strukturálně směrován k aktivitám, které měly vysokou symbolickou hodnotu, ale nízký reálný dopad na mocenské uspořádání. Režim tak dosahoval dvojího efektu. Na jedné straně vytvářel dojem konfliktu a opozice, na druhé straně tento konflikt udržoval v mezích, které nepředstavovaly existenční hrozbu.

K tomuto mechanismu se přidával ještě jeden, neméně důležitý: aktivní vytváření iluze masové podpory. Režim systematicky organizoval symbolické rituály, členství a formální loajalitu – zejména prostřednictvím Komunistické strany Československa a navázaných organizací. Tyto struktury neodrážely skutečné přesvědčení společnosti, ale produkovaly jeho zdání. Členství, účast na schůzích, podpisy a další formální akty vytvářely obraz homogenní masy stoupenců režimu.

Klíčové je, že tento obraz nebyl určen jen pro vnitřní potřebu režimu, ale měl zásadní dopad i na jeho odpůrce. Ti byli tímto mechanismem částečně zmanipulováni: přijali představu, že lidé formálně zařazení do struktur režimu jsou jeho skutečnými stoupenci. Tím došlo k hlubšímu rozdělení společnosti, než jaké odpovídalo reálnému rozložení názorů. Režim tak nejen vytvářel loajalitu, ale i iluzi loajality, která měla samostatnou stabilizační funkci.

Tento efekt je dlouhodobý. Kategorie vytvořené režimem přežívají i po jeho pádu, protože se staly součástí způsobu uvažování. Příkladem může být současná debata kolem Petra Pavla. Interpretace jeho minulosti je často vedena v rámci dichotomie „loajalita vs. opozice“, která odpovídá právě tomuto historicky vytvořenému rámci. Formální znaky – členství, funkce, absolvované kurzy – jsou zpětně interpretovány jako důkaz vnitřního přesvědčení, a to i přesto, že původně mohly plnit čistě instrumentální nebo kontextuální roli.

K pochopení stability tohoto systému je ale nutné doplnit ještě jeden klíčový aspekt. Režim si byl velmi dobře vědom rizika přetvářky uvnitř vlastního mocenského jádra. Největší hrozbou nebyl otevřený odpor, ale skrytá neloajalita těch, kteří formálně plnili jeho pravidla. Jinými slovy, hrozbou bylo rozložení zevnitř. Právě proto režim aktivně a systematicky šířil iluzi, že mezi symbolickými gesty a skutečným přesvědčením existuje přímá vazba. Členství, veřejné projevy loajality nebo účast na rituálech měly být chápány jako autentický výraz vnitřního postoje, nikoli jako strategie přežití v daném systému.

Tento posun měl zásadní důsledky. Pokud společnost přijme, že symbolické projevy jsou spolehlivým indikátorem skutečného přesvědčení, ztrácí schopnost rozlišovat mezi konformitou a loajalitou. Režim tím minimalizoval riziko infiltrace a současně posiloval vlastní stabilitu. Zároveň tím ale nepřímo formoval i samotnou opozici. Pokud jsou symbolická gesta považována za hlavní nositele významu, pak se i odpor přirozeně přesouvá do symbolické roviny. Opozice tak přijímá pravidla hry, která jsou pro režim bezpečná.

Je pravděpodobné, že právě zde se projevuje jeden z nejtrvalejších úspěchů komunistické indoktrinace. Ne v tom, že by lidé nadále věřili komunistické ideologii, ale v tom, že nadále používají její kategorie k interpretaci reality. Režim tak nepřímo ovlivňuje společenské konflikty i desítky let po svém zániku.

Současně je třeba výslovně říci, že z tohoto hlediska nebyla disidentská opozice v roce sametová revoluce strukturálně schopná režim ohrozit. Její vliv byl omezený a v zásadě odpovídal modelu, který byl dlouhodobě formován samotným režimem. Režim se proto nezhroutil v důsledku činnosti této opozice, ale především v důsledku vlastních vnitřních omezení a ztráty schopnosti dále udržovat svou strukturu. Rozhodující roli sehrála spontánní mobilizace společnosti, která proběhla mimo rámec dlouhodobě kultivovaného disidentského prostředí. Tento výklad není obecně sdílený, ale právě proto umožňuje lépe pochopit míru, do jaké režim dokázal formovat nejen své stoupence, ale i své odpůrce.

Podstatné ale zůstává: režim neusiloval jen o podporu. Usiloval o kontrolu samotné struktury konfliktu. Definoval, kdo je stoupenec, kdo odpůrce a jak má tento odpor vypadat. A právě v tomto smyslu lze jeho propagandu považovat za mimořádně účinnou.

Paradox spočívá v tom, že největší úspěch propaganda dosahuje tehdy, když není vnímána jako propaganda. Když se její kategorie stanou samozřejmým jazykem, v němž společnost přemýšlí o sobě samé. V takovém případě už není potřeba nikoho přesvědčovat. Stačí, že jsou předem určeny hranice toho, co je vůbec myslitelné.