A zamysleme se nad tím, co můžeme udělat pro jejich dosažení. My občané, voliči. A nahlédněme trošku do historie, abychom zbytečně neopakovali staré chyby. Pokud toto neučiníme, bude naše jednání do značné míry chaotické, silně ovlivněné momentálními popudy a náladami, které šikovně vedená propaganda umí výrazně ovlivnit.

Mojí prioritou číslo 1 je zajištění bezpečné existence národa, jeho kultury, tradic, zvyků, jazyka...... Cítím obrovské a stále narůstající ohrožení těchto pro mne zásadních hodnot expanzí islámu, vyvolanou ... doplňte si sami. Ale především tiše trpěnou, ne-li podporovanou EU a zejména SRN. Po našich historických zkušenostech se sousedy a s Německem zvláště bychom patrně měli být nikoliv nepřátelští, ale velmi opatrní. Další mé priority jsou ve stínu této základní a můj hlas zřejmě dostane volební strana, která bude nabízet obhajobu podobných hodnot a nebude (jako většina současných parlamentních stran) kompromitována dosavadním opačným jednáním.

Prioritou č. 2 může a nemusí být vystoupení z EU. Pokud by EU byla reformovatelná, čemuž naprosto nevěřím, mohla by být přijatelná. V každém případě považuji za nezbytné opakované referendum o setrvání ve spolku, jenž se zjevně chce stát státem bez demokratických principů vládnutí. Ono to dnes již tak dalece připomíná „reálný socialismus“ a „omezenou suverenitu“ bývalé ČSSR, že se nám, kteří více pamatujeme, ježí srst na zátylku. Pro mne je tedy volitelnou strana, která bude umět přijatelně definovat náš budoucí vztah k EU, včetně možného vystoupení.

Prioritou č. 3 by asi mělo být školství. Zamezení dle mého názoru zhoubného vlivu různých nátlakových „neziskových“ spolků. Mluvím o „zelené“ a “multikulti“ demagogii. A omezení financování vysokých škol produkujících nezaměstnatelné absolventy. Také návrat k výchově k vlastenectví a hrdosti na národní tradice. Jak to teď vypadá, o svátcích a významných dnech státní vlajku nevidět, pokud však vyhrajeme ve fotbale či hokeji, každé páté auto jezdí s vlajkou.

Teprve priorita č. 3 a další se týkají vyloženě vnitrostátních záležitostí. Ne že by tyto otázky nebyly velmi důležité, ale jsou prostě ve stínu výše uvedených zcela existenčních problémů. Parazitující tzv. neziskové organizace a jejich financování. Výše daní. Narůstání úřadů. Živení nemakačenků. Plno práv a ohledů pro kdejakého lumpa na úkor slušných lidí, atd. Tohle vše je malér, ne však přímá hrozba. A vše bude řešit každý vítěz voleb po svém. Problémem pak je náš havlovský poměrný volební systém, kdy po každých volbách kočička s pejskem pečou dort a my, voliči, jsme pak tím velkým zlým psem, který dort sežere (bohužel musí) a je mu blbě! Takže – nebyl by už konečně čas na změnu volebního systému ve většinový? Přinejmenším by se ukázalo, co kdo vymyslel, a nikdo by se nemohl vymlouvat na koaliční partnery. Osobně si myslím, že by se politická scéna do určité míry pročistila a stala by se čitelnější.

A ještě pár poznámek. Připadá mi podivné, že jedním z nejfrekventovanějších slov v TV zpravodajstvích je slovo dotace! Asi nám už připadá normální, že nám všem kdosi pravidelně sebere část vydělaných peněz a někteří pak získají z těchto prostředků dotaci. Ti, co rozhodují, nejsou volení a sídlí daleko. Žijí v úplně jiném světě a o našich problémech nic nevědí. Je to normální?

Němci, kteří se ve čtyřicátých létech minulého století pokoušeli vyvraždit židy, mají prý (podle sdělovacích prostředků) pocit viny, který prý kompenzují tím, že oficiálně vítají islamistickou invazi. Přitom jedním ze zásadních cílů islamistů je zahnat židy do moře. Je to normální?

Když prezidenti USA vedli politiku nepostrádající přímé vměšování do vnitřních záležitostí jiných zemí, bylo ticho po pěšině. Když nový prezident USA razí heslo starat se přednostně o Ameriku a dohodnout se s Ruskem, je to špatně? Chceme tedy válku? Je to normální?

Když byla svržena legálně zvolená (špatná) vláda Petra Nečase, mluvilo se o malérech za desítky milionů. Dneska, po mnoha létech, jsou to kabelky pí Nagyové a ani to ne pravomocně. Šlo tedy o inscenovaný protivládní puč. Organizátoři tohoto puče nejsou dodnes veřejnosti známi. Investigativní novináři, co vy na to? Šlachtovi byla zrušena židle a vzal jej pod křídla Babiš, Ištvan se svou suitou žije v klidu dál, nikdo se neptá, nikdo se nediví. Je to normální?

Dovedete si představit, kolik takových poznámek lze připojit? Chce to zavzpomínat. Ale přesto moje první priorita má zásadní význam! Pokud by mi někdo chtěl upírat právo na tento názor, bude to pouze vizitkou jeho vztahu k demokracii.