Již na základní škole v Brně v osmdesátých letech mi soudružky učitelky prorokovaly: „Kolmánku, ty to nebudeš mít v životě lehké, protože zbytečně moc logicky myslíš.“ A to se se mnou táhne dodnes. Ve veřejném prostoru člověk čas od času narazí na výrok, nad kterým se musí zastavit nikoli proto, že by byl pobuřující, ale proto, že postrádá vnitřní logiku. Přesně tak teď na mne zapůsobila poznámka předsedy ODS Martina Kupky.

Martin Kupka se pokusil zesměšnit místopředsedu vlády Petra Macinku, když o něm napsal: „Dříve sloužil Václavu Klausovi, teď dělá pro změnu poslušného slouhu Andreji Babišovi.“ Prostě Macinku označil za podržtašku Václava Klause.

Nechme nyní stranou osobu vrchního Motoristy Petra Macinky. Lze s ním souhlasit, či nesouhlasit, lze oceňovat jeho práci, nebo ji kritizovat. To vše je v politice běžné. Mnohem zajímavější je však samotný způsob argumentace.

Ví vůbec Kupka, kdo byl Klaus?
Václav Klaus totiž není (a nemůže být) pro ODS nějakým náhodným kolemjdoucím, bývalým členem či dávno zapomenutým politikem. Je zakladatelem této strany. Byl jejím dlouholetým předsedou, přivedl ji k volebním vítězstvím, stal se předsedou vlády i prezidentem republiky. Bez něj by občanští demokraté jednoduše nevznikli. To není účelový názor. To je holt historická skutečnost.

Jestliže se dnes předseda ODS snaží někoho urazit tím, že dlouhá léta spolupracoval právě s Václavem Klausem, pak se nabízí otázka, koho vlastně uráží. Petra Macinku? Anebo především samotného zakladatele vlastní strany?

Je to podobný paradox, jako kdyby se v akademickém prostředí někdo posmíval profesorovi, že býval asistentem významného vědce. Nebo kdyby advokát shazoval kolegu proto, že se učil u respektovaného právníka. Ve většině profesí je taková zkušenost považována za výhodu. Jen v české politice se z ní občas stává údajná diskvalifikace.

S nadsázkou by se dalo říci, že podobnou logiku by měl farář, který by se vysmíval apoštolům, že byli pouhými podržtaškami Ježíše Krista.

Nejde samozřejmě o srovnávání osobností ani jejich významu. Jde o princip. Blízkost k zakladatelské autoritě bývá zpravidla oceněním, nikoliv důvodem k posměchu.

Každá instituce má své dějiny. Univerzita si váží svého prvního rektora, obec svých starostů, firma svého zakladatele. Dokonce i tehdy, když se současné vedení od některých jejich názorů odlišuje. To je normální vývoj. Není však obvyklé, aby se vedení instituce pokoušelo vlastní kořeny využít jako nadávku.

Problém s vlastní minulostí

ODS se samozřejmě nemusí ve všem shodovat s Václavem Klausem. Politické programy se mění, přicházejí nové generace, nové výzvy i noví voliči. Nikdo rozumný nežádá, aby dnešní občanští demokraté opisovali projevy z devadesátých let. Mezi věcným názorovým odstupem a zesměšňováním vlastního zakladatele je však propastný rozdíl.

Právníci dobře vědí, že kontinuita má svůj význam. Není náhodou, že právní řád navazuje na předchozí právní úpravy, že soudy respektují ustálenou judikaturu a že instituce staví na své tradici. Kdo bez rozmyslu zpřetrhá vlastní kontinuitu, oslabuje především sám sebe.

Kupkův výrok proto nepůsobí jako promyšlená politická polemika. Spíše jako nešťastný bonmot, který měl zasáhnout politického soupeře, ale nakonec míří jinam. Každý zkušený advokát ví, že špatně formulovaný argument se může obrátit proti tomu, kdo jej použil. V politice to platí dvojnásob.

Někdy totiž více než samotná urážka vypovídá to, co je jejím obsahem. A jestliže se ve straně, kterou Václav Klaus založil, stává jeho blízký spolupracovník předmětem posměchu jen proto, že s ním spolupracoval, pak nejde ani tak o výpověď o Petru Macinkovi. Je to především výpověď o tom, jak složitý vztah má dnešní ODS ke své vlastní minulosti.

A právě v tom spočívá paradox léta roku 2026. Snaha zesměšnit jednoho politického protivníka mimoděk znehodnocuje odkaz člověka, bez něhož by dnešní ODS vůbec neexistovala. Ergo kladívko, to je učebnicový příklad argumentu, který se vrací jako bumerang. To se prostě panu předsedovi Kupkovi vůbec, ale vůbec nepovedlo.

Autor je VŠ pedagog, právník a bloger (Legendární Med(ium)věd). Psáno pro Lidové noviny.