Komunista (tedy ten zcela demokratický, zcela odstřižený od minulosti) jménem Leo Luzar se stal členem podvýboru pro svobodu slova.

Jsme opravdu veselou zemí. Pan Ondráček - povahově pevný a charakterově vyzrálý jedinec s bohatými zkušenostmi policejní práce - měl být instalován jako „superpolda“. Jen starost o bezpečí jeho rodiny jej nakonec dovedla k trpkému rozhodnutí nesloužit své vlasti na čele GIBS. Důvodem jeho rezignace byla i odporná mediální štvanice pravicové žumpy, v žádném případě ne jeho minulost, za kterou se nikdy nikomu nemusel omlouvat a doposud se ani náznakem nezarděl studem.

Sotva se poroučel, už máme další contradictio in adjecto. Komunista Leo Luzar bude bdělým bolševickým okem sledovat, jestli se u nás někomu neděje příkoří, když by náhodou nemohl říci, co chce. V jádru je liberál, jak sám prohlásil, ale jen vocaď pocaď.

My pamětníci známe termín „omezená suverenita“, onen brežněvovský axiom, který zdůvodnil pobyt spřátelených armád Varšavské smlouvy na našem území na dobu dočasnou, myšleno navždy. Ti, co projevili jistý stupeň odvahy a svobodně prohlásili, že tak nějak verbálně nesouhlasí s uvedeným pojetím „internacionální spolupráce“, byli za svá slova poměrně tvrdě stíháni, vyhazováni od kateder do kotelen či do geodetických prací v terénu.

Pokud mne paměť neklame, tak ony komise, které po neronovském způsobu točily palcem nahoru nebo dolů, byly obsazeny členy oné lidské avantgardy, onoho pokrokového směru lidstva, který však potřeboval pro prosazení svého pojetí pokroku ostnaté dráty, uranové doly či v posledním vzepětí mladé Ondráčky v ulicích.

A tento soudruh bude nyní opět sledovat, zda-li se u nás prosazuje to správné pojetí svobody slova. Opět nahodil jako první problém možnost trestního stíhání hanobení presidenta státu. „Každý má právo se vyjádřit, ale toto právo by mělo končit tam, kde ohrožuje práva druhého, zvláště presidenta republiky,“ řekl Luzar. Dostává samozřejmě množství mailů, kde ho občané žádají o trestání těch, kteří se tak nějak svobodně vyjádří, co si myslí o hlavě státu. Také nic nového, chybí jen termín pracovní kolektivy či jméno nějaké obzvláště pilné tkadleny.

Leo Luzar má svým způsobem jedinečnou možnost. Pakliže se obrodil (myšleno odhodil totalitní praktiky a neuznává třídní boj jako integrální součást své ideologie), měl by jako první v rámci své funkce podat trestní oznámení na občana Miloše Zemana, který jmenovitě označuje některé novináře za „blbce“ a „pitomce“, některé podnikatele za „zločince“, tedy výrazy, které by se v opačném gardu nepochybně dotkly jeho majestátu. Nebo platí, že „quod licet Jovi, non licet bovi“? Možná jsem stále obětí jisté naivity v představě, že zákony platí pro všechny stejně, tedy jak pro Pepíka Vyskoče z Horní Dolní, tak pro Miloše Zemana, t.č. na Pražském hradě.

Bude obtížně přesvědčit Leo Luzara, že presidentský majestát a úcta je cosi, co buď je, nebo není. Jde o devizu, která se nedá vyvzdorovat ani drakonickými tresty. Nebo se opravdu vrátíme do éry Bretschneiderů v hospodě U kalicha?