Podle Jana Vidíma z ODS byl inspirativní tamní institut generálního inspektora tajných služeb. V Izraeli je tato funkce obsazena civilistou, který je volen parlamentem, ale ve svém poslání je naprosto autonomní, dodal poslanec Juraj Raninec, rovněž z ODS. Pan Vidím to komentoval takto: "Kontrola tajných služeb nemá být v gestci aktivních politiků, jako je tomu u nás. Vždycky totiž může být za vystupováním nějakého kontrolního výboru cítit partajní zájem." Konec citátu. Už jen z obsahu této zprávy je zřejmé, že řešení bude opět jen formální a podstaty věci se nedotkne či dokonce ani nemůže dotknout.

Zaprvé proto, že funkce generálního inspektora tajných služeb, kterou bude obsazovat parlament, bude nutně věcí dohody politických stran, které nikdy nedopustí, aby ji vykonával nezávislý občan: Parlament bude naopak velice dlouho hledat někoho, kdo bude tak slabý, aby plnil úkoly minimálně dvou největších stran, a to je ČSSD a ODS, a ještě občas vycházel vstříc i ostatním. Přece máme zkušenost z volby generálního ředitele České televize i z obsazování mediálních rad.

Zadruhé příklad Mossadu je českým poměrům tak vzdálený, že jejich zkušenost je prakticky nepřenosná do žádné země. Existence Izraele je od 14. května 1948, kdy byla obnovena židovská státnost, neustále v ohrožení, což Židy semknulo a většina z nich by nikdy nebyla schopná učinit nic, co by tento stát, kterému zasvětili celý život a za nějž řada jejich přátel a příbuzných padla, mohlo oslabit, ne-li ohrozit. Vztah Čechů a Moravanů k naší státnosti je proti Židům nesrovnatelně vlažnější.

Zatřetí, jak vyplývá ze zkušenosti jiných států, k úniku informací dochází všude, a to i z nejvyšších míst, viz aféra Watergate, kde informace do The Washington Post vynášel přímo zástupce ředitele FBI, a je to tehdy, když proklamované ideály jsou zrazovány konkrétními politickými praktikami, které nejsou po zásluze potrestány. Za takové situace lidé, kteří věnovali na nejrůznější úrovni, to znamená od policie počínaje, přes státní zástupce až po soudce a pracovníky tajných služeb, celý život boji se zločinem, vidí, že zločinné praktiky nejsou potrestány, svědomí jim pak nedá a volí poslední možnou cestu, jak proti nezákonným praktikám politiků něco podnikat: výsledky svého pátrání zvěřejní. V našem konkrétním případě se dokonce zdá, že s velkým únikem informací po propuštění 45 nejšpičkovějších našich policistů, s tím nepočítali jenom politici: všichni ostatní jen čekali, kdy se informace, kvůli kterým museli zřejmě odejít, objeví na veřejnosti. Stalo se tak velice brzy, příslušným úředníkům a soudcům asi došla trpělivost.

Začtvrté situaci eskaloval vznik opoziční smlouvy a vstup sociální demokracie k moci: Stanislav Gross jako ministr vnitra, jak na to upozorňují někteří soudci a advokáti, zcela rozložil policii, která normálně funguje jako přísná pyramida, tím že založil týmy, které řídil buď on sám, nebo jeho důvěrníci, které nikomu nepodléhaly a sloužily jen mocenským zájmům: těchto praktik jsme se zřejmě dodnes nedokázali zbavit. Opoziční smlouva nedovolila opozici, aby vládu řádně kontrolovala, a naopak došlo v řadě důležitých věcí k dohodám, které způsobily toleranci nepravostí. Může za to asi také to, že se na nejvyšší místa v policii vrátili staří esenbáci, zvyklí pracovat na politickou objednávku.

Řešení je tedy pouze v rukách politiků, nikoliv jen jejich úředníků. Pokud si sami navzájem budou politici tolerovat podvody, úplatky, kontakty s podsvětím a nezákonné výhody, počet úniků se výrazně nezmenší.

Vysíláno na rozhlasové stanici ČRo6 (www.rozhlas.cz/cro6).

Autor je novinář a spisovatel