Vyhrát může jen ten, kdo se naučí i prohrávat

Pokud nepřipustíme, že chyba byla i v nás, těžko nás to přiměje k tomu, abychom zlepšili svůj výkon. Pokud budeme jen kňučet, že nám pánbůh nepřál, foukal protivítr, klouzalo to, soudce koukal jinam a protivník nehrál fér, skončíme jako doživotní outsideři.

Ta kampaň byla více než hysterická. Spíš citová záležitost než pragmatická volba hlavy státu. Navíc v systému, kde president může dění ovlivnit jen relativně málo. Kdy místo hesel "Udělám, Prosadím, Nepřipustím", může ve skutečnosti vyslovit jen "Budu se snažit udělat, prosadit, nepřipustit."

Volíme všemocného "pana krále", který určitě zařídí všechno, co si přejeme a chceme, aby počítal s tím, že mu nafackujem, když nebude po našem. Lapáme sliby, lapáme ideje, abychom v případě, že se nám přestane líbit, otočili na čtyráku a začali ječet, co si to dovoluje.

Řádné volby jsou pro nás jen ty, ve kterých vyhraje náš kandidát. A když nevyhraje, uděláme na toho druhého dlouhý nos, sepíšeme petici, že ho neuznáváme a dokonce mu pohrozíme, že si nepověsíme na stěnu jeho portrét.

Čímž poněkud připomínáme zpovykaného spratka, co nedostal zmrzlinu, a tak sebou praštil na podlahu, kope kolem sebe a vřeští.

Stará lidová zkušenost v takových případech doporučuje kýbl studené vody.

Chtěli jste přímou demokracii, chtěli jste nepolitickou politiku – dostalo se vám v míře vrchovaté možností ji využít! Adorovali jste o překot noblesu a hádali se jak hokyně na trhu, prohlašovali jste, že váš kandidát spojí občany této země, a sami jste dělali vše pro to, aby se rozdělila, požadujete úctu a odmítáte respektovat druhé.

Pokud neuznáme vítězství druhého, těžko můžeme v budoucnu požadovat, aby někdo uznal vítězství naše.