Opravdový politik či lépe státník ví, kdy nastal čas jeho odchodu. Jen náš zatuchlý kačák je z jiného světa, kde tyto nepsané normy neplatí.

Posledních zhruba 14 dní jsme opět zaujali světová média, což se však bohužel nestalo nějakým významným pozitivním činem, ale naopak tragikomedií v horních patrech „politiky“. Hlava státu mávající holí na předsedu vlády a ministr financí, který zvýšeným hlasem překřičuje redaktorky a své svědomí.

Miloš Zeman vzdor svému zhoršujícímu se zdravotnímu stavu, který má každý občan možnost sledovat v přímém přenosu, se rozhodl prodloužit své veřejné působení o dalších pět let. Nikdo nepochybuje, že být hlavou státu je funkcí nesmírně náročnou. To, co vidíme v médiích, je nejspíše jen malou částí všech nutných oficialit, které bohatě zaplňují každodenní činnost tohoto úřadu. Miloš Zeman si navíc v počátcích svého pontifikátu utrhl daleko větší kus veřejné činnosti, než bylo nezbytně nutné. To mělo, má a jistě bude mít své důsledky na fyzické vyčerpání, které navíc s přibývajícími léty bude daleko větší. Miloš Zeman je navíc chronicky nemocný, což se projevuje mimo jiné i značně nejistou a pomalou chůzí. Ti starší pamatují televizní záběry generálních tajemníků naší „spřátelené“ velmoci, kde dotyčný měl problém s dechem, otočením se okolo vlastní osy a všichni ti Brežněvové, Andropovové a Černěnkové byli zdrojem řady povedených anekdot. Je hrůzné, že okolí presidenta místo péče o jeho zdraví jej přemluvilo k dalšímu působení ve smyslu „každý den navíc je pro nás dobrý“. Napadlo někoho z jeho okolí, že pokud vyhraje další pětileté období na Hradě, jak bude na konci roku 2023 vypadat? Že naši republiku bude reprezentovat nemocný zchátralý stařec?

Pokud by jej měli opravdu rádi, o čemž lze tím pádem s úspěchem pochybovat, tak by mu jistě poradili odchod z veřejných funkcí do klidného dožití bez zbytečného stresu a veřejných výstupů. On sám toho není schopen, ztratil nejspíše náhled na vlastní stav a potřeba být stále v centru dění překryla přirozené vnímání vlastního stavu a fyzických a psychických možností.

Andrej Babiš se za posledních 14 dní dostal do situace, kterou dle zveřejněných odposlechů sám chystal pro své politické odpůrce. Ony patrony, které byly připraveny k palbě na ministry Chovance a Ludvíka a kdoví koho ještě, vybuchly ještě v hlavni. Pakliže není naivní (o čemž lze stále více s úspěchem pochybovat), musel tušit, že při šířce svého záběru se to prostě jednou musí stát. Že není schopen uhlídat všechny, kterým šlápl na kuří oko, a že Boží mlýny melou pro všechny tak nějak stejně. Jeho zoufalé zvyšování hlasu s monotematickými proslovy, v nichž se opakují floskule komplot, spiknutí, praktiky StB (zvlášť povedené), svědčí o tom, že i on už vystřílel všechny své patrony na obranu, ale že mu to není nic platné. Zbývá mu sice sbor kývačů (pardon, hnutí ANO), které si koupil, zavázal či v nejlepším případě omámil slovy o zametení s korupcí, které se však začne zákonitě drolit, protože nejde o stranu v demokratickém principu, jež by za těchto okolností vyměnila předsedu a pokračovala dále.

Opět i v případě Andreje Babiše se nejspíše nenajde nikdo z jeho okolí, kdo by mu poradil, že „game is over“, že je třeba prostě scvaknout podpatky a odkráčet do zapomnění. Že je tak lépe udělat dříve než později, neboť při přílišném setrvávání ve veřejném dění se může stát, že se najde odvážlivec ve státní zprávě, který začne pečlivě probírat celou historii zbohatnutí tohoto člověka. Leckdo pochybuje, že ke svým polnostem a stovkám podniků dospěl naprosto férovým způsobem.

V medicíně, ale koneckonců i v dalších oborech se stává, že dlouho působící šéf oddělení se jaksi zabetonuje ve svém postavení a nepřipouští nic jiného než vlastní názor, který si utvořil dříve a který je již vyčpělý a nemoderní. Veškeré úsilí poté věnuje nikoli progresivním prvkům svého oboru, ale pouze a jen obraně svého postavení a zájmu. Že to má destruktivní vliv na jemu svěřené oddělení, není pro něj rozhodující.

U lidí ve vysokých státních funkcích je to zvlášť patrné a rovněž více zničující. Umění odejít ve správný čas by tak mělo být nedílnou součástí výbavy každého politika. Ve světě tomu tak většinou je (kupříkladu M. Thatcherová aj.). My si však vzdor zdravému rozumu držíme svá specifika. A je nám jedno, že se nám všichni okolo musí smát.

Převzato z blogu Tomáš Vodvářka se souhlasem autora