Jednoho dne se Pejsek s Kočičkou rozhodli, že upečou reformu. „Ale co do takové reformy patří?“ zarazil se Pejsek. „No co, nižší daně, sociální škrty, třeba i ekologická daň,“ zauvažovala Kočička. „A taky bych tam šoupl poplatky ve zdravotnictví a kategorizaci léčiv!“ vzpomněl si Pejsek. Vše řádně umíchali, strčili do trouby a těšili se na tu dobrotu.

Mirek Topolánek reformu, kterou uklohnil s Miroslavem Kalouskem za kibicování Vlastimila Tlustého, obhajoval před Sněmovnou tím, že ji podle průzkumu chtějí tři čtvrtiny občanů. O tom, že jemu podle jiného průzkumu dvě třetiny dotázaných nedůvěřují, taktně pomlčel. Někdy se čísla hodí, zvlášť když se šikovně položí otázka (kdo by netoužil po dobře hospodařícím státu a tlusté peněžence?), jindy nikoliv.

Ovšem pravý důvod reformy je ten, že se Topolánek a jeho kolegové v ODS kdysi učili, že údělem liberálů, za něž se pokládají, je reformovat. Co by to bylo za pravicovou vládu, kdyby reformy před volbami neslibovala a po nich nečinila? Co přesně do hrnce naházet, je patrně vedlejší. Hlavně aby si nezkazila pověst.

Jenže u koho? U obyvatel České republiky, státu s děravým, leč nezvykle levným sociálním systémem, v němž zdravotnictví či školství jsou trvale podfinancovávanými obory? U lidí, kteří platí daně menší než leckde na západ od nás? Vždyť už i konzervativci v Británii, zemi s daněmi jednoznačně vyššími, vymazali snižování daňové zátěže ze svých snářů.

Pokud někdo zatleská, nebudou to běžní občané, kterým reforma pár korun na dani z příjmu přidá a desítky na DPH vezme, o poplatcích u lékaře nemluvě, ale majitelé firem, jimž se daně sníží bez dalších komplikací. Upřednostňovat nepřímé daně (DPH) před přímými je světový trend, v ČR jej spustila vláda Miloše Zemana. Podstatná je však míra. Jestli občanským demokratům záleží na přízni byznysmenů, budiž. Proč to ale má cálovat zbytek populace, střední vrstvou počínaje a sociálně nejpotřebnějšími konče? Jenom proto, aby se naplnila schématická poučka, že pravice se lepí na bohaté a levice na chudé?

Hrou na reformu se nadto Topolánek snaží maskovat skutečnost, že jakýkoli ideový náboj ODS pod jeho vedením ztratila. Více než politický program ji řídí lobbistické zájmy svázané s všelijakými poradci stranických lídrů. Premiér není nositelem žádné vize, ba ani k průšvihům koaličních partnerů se nezná. Ministři působí pouze jako údržbáři svých resortů. A poslanci? Dokonce ani ti, kteří rádoby odvážně vstoupili do Tlustého tzv. reformní platformy, nedokázali realizovat závazek týkající se zdanění náhrad politiků.

Kdepak „reformní platforma“, od ní nemotornému Topolánkovi riziko nehrozí. Ji láká toliko recitování zažloutlých tržních veršíků. Kdyby se někde měly rodit plány na změnu, bude to v hlavách těch, co se drží bokem, cestují ve vyhrocených dobách po horách (Pavel Bém), vyjadřují se jen, je-li to už nevyhnutelné (Petr Nečas), nebo se tváří, že vůbec neexistují, ačkoli dříve patřívali k nejbouřlivějším rétorům (Ivan Langer).

Nikoho nemůže překvapit, když Topolánek reformu prosadí a brzy poté půjde. Výtvor Pejska a Kočičky sežral zlý pes a bylo mu zatraceně těžko. Kdo asi bude konzumovat nevábný výsledek práce Mirka Topolánka, lehkomyslného předáka bez chuti a zápachu?