Čím dál více dnes promlouvají kádrováci a politruci. Dostane 17. listopad podobu snadno manipulovatelnou?

V oblasti historie lze říci, že politici na co sáhnou, to zkazí. Třeba 17. listopad uzákonili jako Den boje za svobodu a demokracii. Myslí tím rok 1989 a někteří přitom řeční tak bojovně, jako by se tím zákonodárným aktem sami zařadili mezi ty bojovníky. Alespoň se tak každoročně pýří, a jeden z nich dokonce prohlásil, že to je pro něj „nejkrásnější svátek“. Jak je možné to říci o dni, který je památkou na Jana Opletala a na všechny, kteří byli v roce 1939 nacisty zavražděni či jinak postiženi? Tato vzpomínka je „bolševickým“ způsobem překřičena deklamací lidí, kteří z naprosté většiny vůbec o žádnou svobodu a demokracii nebojovali, jen se tak vezli, pokud byli tou dobou vůbec na světě.

Letošní rok je dvacátý devátý od změny režimu, ale žádnou velkou společenskou změnu nepřinesl. Pokračuje rozdělování společnosti nenávistí a agresí, ovšemže ve jménu pravdy a lásky a tolerance. Nebylo to poprvé, kdy byla veřejnost necelý týden před příležitostmi, kdy je obvyklé vyjít do ulic, injektována čerstvou porcí nenávisti. To časování je precizní: bacily se stačí rozmnožit, ale napadený nemá šanci se v tak krátké době účinně bránit. Nadto lidé vyjadřovali své politické požadavky organizovaně, jako kdysi na Prvního máje, vybaveni množstvím stejných plakátků a výkřiků.

Tak jednotně, až se to na sociálních sítích projevilo zhnusením části mladé generace, což jest vzhledem k záměru organizátorů kontraproduktivní, tudíž z hlediska vývoje demokracie nadějné!

Obhajoba barbarských skutků

Ataky, až provokace zní přitom od osob, které se zaklínají ochranou demokracie a svobody a naříkají nad hroznými poměry ve společnosti. Pak ukradnou a zahodí do koše kytice, položené některými politiky na místa slavnostních aktů, zatímco kytice jiných politiků tam ponechají. Názorně tak ilustrují, jakou kulturu demokracie si představují. Nic vlastního nenabízejí, ale ostatní je jim špatně. Vlastně ano, nabízejí – vzletná slova, gesta, proklamace.

Například Miroslav Kalousek obhajuje tyto barbarské skutky s odvoláním na „vyšší princip mravní“. Zřejmě se předtím nekoukl do zrcadla, aby vznikla šance, že se v něm probudí stopové množství povědomí o křesťanské zásadě o vyjmutí nejprve klády (třeba kasáren Jiřího z Poděbrad) z oka vlastního.

Do života společnosti začínají stále silněji promlouvat kádrováci a politruci, aktivističtí novináři už zase sestavují seznamy „jinak myslících“. Je velmi smutné zažívat normalizaci podruhé v životě. Tehdy se většinově dav zarovnával doleva, nyní zase doprava. Proto člověk, snažící se držet důstojnou životní linii, byl onehdá „pravičák“ a nyní, aniž by změnil kurz, je zase pro ty přeběhlíky „levičákem“. Nadávky a způsoby dehonastace jsou ale tytéž. To je jeden z příznaků blížící se krize.

Na druhou stranu je dobře vědět, že demokracie se formuje (doufejme i kultivuje) právě reflexí takovýchto střetů. Ne všichni politici v této situaci neobstáli! Například Jana Černochová, Jiří Pospíšil a Marian Jurečka neměli pro ty statečné protikvětinové odbojáře žádného pochopení, za což jim patří uznání, jakkoliv třeba s nimi člověk bude souhlasit v máločem. V tom je ale právě nesnadná krása demokracie.

Je totiž nebezpečí, že návaznost státního svátku na onen původní, „opletalovský“, se ztratí a svátek dostane už jen podobu snadno politicky manipulovatelnou. Protagonisty této manipulace jsou zejména ti, kteří prohráli ve volbách a nesmířili se s tím (zejména jejich sponzoři). Nyní ponoukají veřejnost k akcím rádoby spontánním, aby vyvinuli tlak zejména na premiéra. Ten by měl prý podat demisi, a to kvůli stále se množícím atakům, u nichž však jejich účelovost, až nepodloženost čouhá jak sláma z bot.

Například je již delší dobu rozšiřována cílená dezinformace, že prý na Slovensku premiér prohrál lustrační soud. Je to prokazatelný fake, protože slovenský Ústavní soud pouze zrušil možnost všech „vylustrovaných“, aby na ochranu své osobnosti žalovali Ústav paměti národa (ÚPN), aniž by stanovil, koho vlastně mohou občané žalovat. Do té doby proběhlo proti ÚPN mnoho soudů, avšak kvůli probíhajícímu Babišovu soudnímu sporu udělal slovenský Ústavní soud díru do slovenského právního řádu! Podobné případy přitom skončily před Evropským soudem pro lidská práva jasnou prohrou státu, což čeká i Slovensko, přestože ty precedenty musely být slovenskému Ústavnímu soudu známy. Můžeme se právem zeptat ministra vnitra Hamáčka, co dělá v této souvislosti ten „antifejkově“ specializovaný útvar na ministerstvu vnitra, který zdědil po Chovancovi?

Předsváteční osočení

Pak následovalo předvolebně zahájené trestní stíhání premiéra, které však stojí a padá s důkazem neformálních vazeb, jimiž velká firma údajně ovládala malou, což mohlo být doloženo pouze svědecky. Tak došlo k předsvátečnímu osočení, že premiér ukryl na Krym svého nemocného syna, aby nebyl policií vyslýchán (ten je přitom v postavení obviněného a může na svou obhajobu říkat, cokoliv se mu zamane). Různí „odborníci“ na tajné služby jsou přesvědčeni, že se to nemohlo obejít bez pomoci těch ruských, což by prý činilo premiéra vydíratelným.

Ve skutečnosti však premiér není vydíratelný ruskými tajnými službami, ale je vydírán českými politiky a novináři, kteří k tomu ještě bouří veřejnost. Názor, že spory v civilizovaném světě končí až před soudem, je interpretován jako nekritická podpora premiéra.

Nikoliv, nejde o premiéra, jde o charakter současných událostí. Ty lze totiž v jejich provázanosti a časování důvodně pokládat za nedemokratickou snahu změnit politickou realitu. Bylo by zlé, kdyby se právě svátek na oslavu demokracie stal jejím hrobařem.

LN, 19.11.2018