Už malí školáci se učí, že první květen lze slavit buď jako Svátek práce, či jako svátek lásky. Anebo obojí dohromady, v optimální podobě jako svátek lásky k práci.

Proč si tedy rok co rok vzpomenu na půvabný animovaný film z produkce Tima Burtona Ukradené vánoce, kde se svátku nejslavnějšího zmocnil škodolibý Santa Kalous?

Podobně o Svátku práce či svátku lásky bývají práce a láska až na vedlejší koleji. Prim hraje zábava a konzum. Tyto artikly přitom voličům přednostně nabízejí i politické strany, od nichž by jeden očekával historií poučené závažnější poselství, než že se máme smát, zpívat a utrácet.

Úplně nejděsivější pak je, jak první květen opanovávají nejrůznější radikální bojůvky, kterým přes medové řeči jde hlavně o sebe samé. Letos se například demonstrovalo proti migraci, tzv. politické korektnosti a toleranci. Své si ale řekl i druhý tábor, jenž vzýval solidaritu, slušnost a pomoc těm, co to nejvíc potřebují.

Když jsme se s přáteli z Masarykovy demokratické akademie v neděli vydali na procházku kolem pražských architektonických památek, jež se váží k historii odborového či sociálnědemokratického hnutí, dělala nám dokonce společnost nezvaná dvojice s fotoaparáty.

Vyklubali se z ní do civilu oblečení příslušníci Kriminální služby Policie České republiky, kteří dostali za úkol dokumentovat, co se kde šustne. Jako by nestačila policejní horlivost při návštěvě čínského prezidenta nebo po zuby ozbrojení vojáci na četných místech hlavního města.

Prostě bezpečnostní opatření, nápadná více či méně, ovládla i den opěvovaný básníkem. Práce s láskou byly nahrazeny strachem a nedůvěrou. Nakonec buďme rádi, že se v Praze nic brutálního nesemlelo a že se všechny protichůdné demonstrace až na výjimky hladce minuly.

Hvězdou prvního máje se tak nakonec stal bývalý český premiér a prezident na stuttgartském sjezdu radikální Alternativy pro Německo. Václavu Klausovi se musí nechat, že co si oblékne, to mu sedí. Tentokrát za AfD dorazil v hnědém saku a hned spustil lamentace nad údajnou absurdní a lživou démonizací Alternativy pro Německo. Její odpůrci prý předvádějí brutalitu a nechtějí pluralitu ani demokracii. Podobnou figuru o dva dny později na této stanici vystřihl místopředseda Bloku proti islámu Petr Hampl v pořadu Pro a proti, když sklony k násilí či fašizaci bezostyšně připsal názorovým oponentům krajní pravice.

Klausův předklon na akci strany, jež dokáže vypískat svého člena vyzývajícího „Dělejme politiku bez obrazu nepřítele“, má ještě jeden zajímavý osten. Copak už je zapomenuto, na jak ostré národovecké, v první řadě protiněmecké rétorice kdysi stavěl volební kampaně ODS?

Stejně tak ale kdysi též pomáhal České republice do Evropské unie, kterou by dnes s chutí rozpustil, nejraději v kyselině. Prostě mění se saka i názory, především podle nálad veřejnosti.

Nacionální internacionála, k níž se Václav Klaus připojil, patří k parodii na hranice překračující poselství prvního května. Přitom kdyby napříč starým kontinentem panovaly stabilní sociální poměry, hlavně byl dostatek spravedlivě ohodnocené práce, tím méně by zbývalo času na rozdmýchávání nacionálních vášní a na ulevování si na ještě slabších, například běžencích, které nemá nic společného ani s tou nejobyčejnější láskou bližního k bližnímu.