V posledních měsících v této zemi stále na něco čekáme. Nejdřív jsme dlouho čekali, až pan prezident, tak jak mu přikazuje ústava, provede první řádnou nominaci na premiéra. Poté jsme čekali, až pan Topolánek zjistí, že ve Sněmovně bez většiny hlasů důvěru pro vládu nezíská. Pak nám došlo, že čekáme na senátní a komunální volby. Potom jsme zjistili, že pan prezident, který zřejmě nespěchá, počká na kongres ODS. I ten už máme šťastně za sebou. Zima na krku, a my, zdá se, stále čekáme. Nevím už nač. Možná, jak psal Ferlinghetti ve slavné básni, čekáme, až se stane zázrak.

Někde jsem dokonce slyšel, že nám vláda vlastně nechybí. Nakonec se možná obejdeme i bez dalších nových zákonů. Chtěl bych varovat před touhle náladou a pokušením poslat politiky na nějakou dobu do háje. Stav podobný dnešnímu může vydržet jen omezenou dobu. Je to totiž zvláštní stav neodpovědnosti, který čím je delší, tím může být škodlivější. Zvykli jsme si na to, že se v televizních zprávách mluví o odstupujících ministrech, ale nelze přijmout, že budou odstupovat celé dlouhé týdny. Vláda v demisi je vláda, která nezískala důvěru Sněmovny, a proto se v pravém slova smyslu parlamentu nemůže zodpovídat. Vláda, kterou parlament nechce, zde nesmí delší dobu vládnout, protože vůči ní neexistují sankce. Základem politiky je, že někdo dostává politický mandát a zároveň s ním povinnost řešit věci a zodpovídat se z toho.

Ale nejde jen o dodržování nějaké procedury, dodržování ústavnosti. Jde o víc. Doba přezrála a ohrožen je sám ústřední obsah politiky, její hlavní úkol: aktivní spravování země a umožňování jejího rozvoje.

Státní správa je dnes znejistělá, není jasné, co se smí a co ne. Ministr Tlustý si klidně dovolí odmítnout schůzku s komisařem EU pro finance, protože mu prý stejně nemá co říci. Zřejmě mu uniká, že nabídka podobné schůzky byla především vstřícným krokem k České republice a snahou pomoci řešit náš problém. Neochota jednat v takovém případě hraničí s nekulturností. Osvojovat si podobné manýry znamená podporovat typ nihilismu, který nakonec dopadá na celou společnost.

Je řada věcí, ze kterých se vykroutit nemůžeme. Od Nového roku by měl v této zemi začít fungovat tým, který bude připravovat naše evropské předsednictví v roce 2009. Události běží. V polovině prosince bude zasedat Evropská rada a Česká republika v tuto chvíli zřejmě není schopna plnit konvergenční program pro přijetí společné měny a ani k tomu zaujmout stanovisko. Navíc stoupá tlak na reformu institucionálního rámce, ve kterém se tvoří státní rozpočet, a vrší se otázky kolem dalšího postupu příprav důchodové reformy. Nemá cenu strašit, ale faktem zůstává, že přetrvávající politická nejistota může zpomalit naši ekonomiku. Můžeme na tohle všechno reagovat tak, že budeme dále „čekat na zázrak“. Můžeme buď pokračovat v barvitých metaforách, že náš soupeř „si máchá držku v blátě“ a je ideální chvíle ho dorazit, a dále se vyžívat v nenávisti, kterou jsme sami vytvořili a která zavaluje veškerou odpovědnost. Anebo se můžeme probrat, sednout ke stolu, najít řešení a začít pracovat. Sociální demokracie u takového stolu už čeká.

Právo, 23.11.2006

poslanec ČSSD