POLITIKA: Uhl proti Havlovi a NATO
Tehdy vydala Charta 77 prohlášení, v němž vyzvala ke zrušení vojenských paktů NATO a Varšavské smlouvy. Jak Uhl připomíná, tehdy stanovisko Charty 77 podepsal i nynější ministr české vlády Alexandr Vondra. Zatímco Havel a Vondra od časů tohoto prohlášení svá stanoviska změnili, Uhl se k tomuto prohlášení stále vrací jako k základnímu nesplněnému postulátu Charty 77, které bylo vedeno snahou překonat bipolární rozdělení světa a přejít do éry spolupráce v celosvětovém měřítku.
Po rozpadu sovětského bloku se velmi žhavou záležitostí stalo rozpuštění Varšavské smlouvy. Někdejší státy sdružené spolu s SSSR získaly přes noc nezávislost na Moskvě a velmi dobře vnímaly, že rozpuštění Varšavské smlouvy je v jejich bytostném národním zájmu. Rozpuštění vojenského paktu bývalého sovětského bloku bylo navíc potvrzením toho, že tento blok odešel ze studené války poražen. Sovětská armáda se musela stáhnout ze všech středoevropských a východoevropských zemí zpět na své území.
Takový proces nebyl v případě NATO nutný. NATO jako aliance svobodných a demokratických států nemuselo na zánik Varšavského paktu reagovat tím, že by spáchalo dobrovolnou „sebevraždu“ a rozpustilo se také. Naopak, koncept společné transatlantické obrany západních civilizačních hodnot se po dobu trvání studené války jednoznačně osvědčil. Proto se také k tomuto seskupení států v průběhu devadesátých let připojila většina států střední a východní Evropy, bývalých satelitů Moskvy.
Moskva tomu nebyla schopna zabránit a přinejmenším v éře Jelcina stála Moskva především o nadstandardní vztahy s USA. Nástup Putina vedl k postupné změně ruské politiky, která se stále větší nelibostí přijímá fakt, že bývalí spojenci Moskvy jsou dnes integrováni v NATO. Tvrdý postup Moskvy vůči NATO souvisí se snahou Ruska využít různorodosti názorů ve státech EU k tomu, aby byla neustále testována pevnost vazby mezi státy NATO z Evropy a USA. Hrozby z Ruska vůči Česku a Polsku za podpis dohod o protiraketové obraně s USA použitím ruských atomových zbraní jsou návratem do doby, v nichž se ruská generalita cítila jako ryba ve vodě. Touto politikou si Rusko vytváří opět svého nepřítele a zdůvodňuje růst svých vojenských výdajů.
Gruzínská lekce je současně potvrzením toho, že zachování NATO jako vojenského bloku západních států, je ve vztahu k opětovnému vojenskému zastrašování ze strany Ruska tou nejúčinnější pojistkou. Evropa bez strategické podpory USA v rámci NATO by byla vůči té politice, kterou dnes Rusko předvádí v Gruzii, naprosto bezmocná. V gruzínském přístavu Batumi tak s pomocí pro Gruzii kotví lodě USA a ne evropských námořních velmocí. Evropa dokazuje, že v případě konfliktů ráda pracuje s takzvaně „chladnou hlavou“ a nechává konat USA (viz Kosovo).
Václav Havel si tyto souvislosti naštěstí a na rozdíl od Uhla uvědomil a názory na rozpuštění NATO již dávno opustil. To samé platí i o současném ministru české vlády Vondrovi. Buďme proto vděční těmto bývalým i nynějším politikům za to, že v rámci EU prosazují transatlantickou spolupráci Evropy a USA. Bez této spolupráce by se totiž klidně mohlo stát, že názor Uhla na dnešní Rusko by zase byl jenom ten jedině správný.
