Komunistická strana má po sjezdu. Překvapení nepřinesl. Znamená to, že spoluodpovědnost demokratů za utváření politického prostoru, který z rozhodnutí voličů obývá i KSČM, trvá. Hledání cest, jak komunisty zrušit, by tak mělo vystřídat pátrání po způsobech, jak komunisty ve prospěch demokratického systému využít.

KSČM má skoro milion voličů, s více než osmdesáti tisíci členy je nejpočetnější politickou stranou, má dvacet šest poslanců, tři senátory a stovky starostů, obecních a krajských zastupitelů. Politology zase láká ideový a organizační portrét KSČM. Jedná se o stranu zájmovou, vystavěnou na socioekonomickém rozporu, mentálně konzervativní a ideově pevnou. Komunismus je víra, svého druhu náboženství, o čemž napovídá již jen to, jak pracuje se symboly a rituály.

Na tři čtvrtiny stárnoucí a zvolna vymírající členské základny zdědila Komunistická strana Čech a Moravy po své předlistopadové předchůdkyni. Tvrdé jádro členů a voličů KSČM se dodnes nesžilo s razantní společenskou změnou před osmnácti lety. Klíčový podíl mezi voliči komunistické strany náleží protestní skupině lidí na pomezí sociálního vyloučení, která u uren vyjadřuje nesouhlas s chováním hlavního proudu české politiky. Sotva může být náplastí – možná spíše výstrahou – postřeh politologů Jiřího Koubka a Jana Bureše, že profil komunistického elektorátu se v některých ohledech neliší od průměrného obyvatele amerického středozápadu.

Ze sociologických výzkumů vyplývá, že komunističtí voliči vykazují nejnižší schopnost kritického analytického myšlení, největší sklon k dogmatismu, nejnižší míru komunikativní racionality směřující k nalezení společného porozumění. Ve srovnání s kolegy sympatizujícími s jinými parlamentními subjekty v diskusích nejvíce lpí na svých vlastních názorech a nejméně ze všech usilují o nalezení společného východiska.

Nejvěrnější komunističtí voliči pak patří ke skutečným extrémistům. Pro ně je i program prohlubování přímé a samosprávné demokracie nedostatečný. Jsou ochotnými příjemci tezí o potřebě překonat buržoazní parlamentarismus, přenést rozhodování na ulici a prosadit rychlou demontáž současného režimu jakýmikoliv prostředky.

Poslanec Stanislav Grospič, reprezentant konzervativního křídla KSČM a neúspěšný kandidát na předsedu, si v Haló novinách 25.2.2008 mj. postěžoval, že „část levice se vůči stávajícím společenským pořádkům, vůči projevům soudobého kapitalismu staví velice smířlivě,“ jde jí prý jen „o jakési větší či menší sociálno uchovávající podstatu společenské nerovnosti. Další část levice si uvědomuje neustále se rozevírající nůžky sociální nerovnosti soudobého kapitalismu, chce proti tomuto jevu bránit společnost, aniž se však rovněž nějak zásadně dotkne podstaty ekonomické a z ní pramenící sociální nerovnosti.“

V komunistickém časopise paradoxně nazvaném Dialog se volá po bolševizaci KSČM, která by měla být odpovědí na údajné tendence sbližovat komunisty s nedůvěryhodnou a buržoazními manýrami zkaženou sociální demokracií. V prosinci 2006 jsme se v něm mohli dočíst: „Jsme toho názoru, že historickou pravdu o reálném socialismu vystihuje pasáž z Poučení z krizového vývoje ve straně a ve společnosti po XIII. sjezdu KSČ, která ani po dlouhých letech, kdy byla v roce 1970 uveřejněna, nic na své přesvědčivosti neztratila. Další postup strany a program boje za lidovou demokracii a socialismus musí vycházet z odpovědné marxisticko-leninské analýzy minulosti a z respektování a tvůrčího využití obecných zákonitostí budovat socialismus v konkrétních historických podmínkách, k nimž patří zejména vedení pracujících dělnickou třídou, jejímž jádrem je marxisticko-leninská komunistická strana při uskutečňování socialistické revoluce a nastolení jejich politické moci."

Účastníci konference uspořádané 12.4. 2008 OV KSČM Praha 1, 6, 7, Praha-východ, Mladá Boleslav a Ústřední radou Komunistického svazu mládeže mj. vyzvali „bez dalších odkladů důsledně překonat vše, co je v rozporu s marxisticko-leninskými principy výstavby a činnosti strany“, a „ve výběru, přípravě a rozmísťování kádrů se nepodřizovat buržoaznímu parlamentarismu, lokálpatriotismu a jiným kritériím, jež jsou komunistické straně bytostně cizí.“ Už dříve obdobné prostředí neváhalo označit místopředsedu KSČM Jiřího Dolejše za „experta světového sionismu“.

Zvláštní pozornost zaslouží odborné zázemí komunistické strany, představované Teoreticko-analytickým pracovištěm (TAP) a složené z řady akademiků se stranickou legitimací i bez ní. Právě TAP leží stalinistům v žaludku, poněvadž se nebojí předkládat recepty přehlížející rigidní výklad marxismu. Přesto ani v něm dosud nevznikla seriózní reflexe demokratizačního občanského zápalu v osmašedesátém a devětaosmdesátém roce.

Přibližme si aspoň několik myšlenek, které se v TAP urodily. Sociologové je zhusta charakterizují jako příklon k posilování samosprávy, syndikalismu, korporativismu.

Josef Heller o cílech komunistů 20.5. 2008 v Českém rozhlasu 6 řekl: „Snažíme se jít střední cestou: udržet si antikapitalismus, ale zároveň se důrazně oddělit od stalinismu.“

František Neužil patří k autorům, podle nichž má být vedena polemika se stalinismem a neostalinismem z pozic „dogmatického“ marxismu. V praktické politice odmítá taktickou orientaci KSČM na ODS na základě programové shody v otázce euroskepticismu a vyzdvihuje jako potenciálního partnera komunistů sociální demokracii. Tímto partnerem se prý může ČSSD stát ale teprve ve chvíli, kdy se vymaní z vlivu hlavního protivníka, jímž je „havlofašismus“. Neužil soudí, že „páteř mocenské struktury havlofašismu tvoří KDU-ČSL spolu s Unií svobody. K této mocenské struktuře náleží samozřejmě i ČSSD a ODS, ty však tvoří její slabé články. Přičemž ze zcela odlišných důvodů. Sociální demokracie je slabým článkem mocenské struktury havlofašismu proto, že nemůže až do krajnosti podporovat sociální hyenismus privilegovaných sociálně ekonomických vrstev, neboť by se vskutku mohlo stát, že by přišla o volební preference a voličské hlasy. Její voličskou základnu tvoří z větší části příslušníci sociálně ekonomických skupin diskriminovaných lumpenburžoazním systémem.“ Zajímavého ohodnocení se dočkal i Vladimír Špidla: „Mohl by za jistých okolností sehrát v politickém systému kladnou úlohu. Musel by ovšem přestat být tatrmanem Václava Havla a havlofašismu.“

Práce TAP „Socialismus pro 21.století“ uvádí, že „na rozdíl od většiny nekomunistické levice komunisté usilují o zásadní, ale přitom realistický projekt socialismu, chtějí jít až ke kořenu věci – nesnaží se jen zmírňovat neblahé důsledky kapitalistického společenského systému, ale chtějí odstranit jejich příčiny.“ Teoretické materiály KSČM nadále navazují na závěr z Programové konference z roku 1999, podle něhož je „v každém případě jasné, že nelze pracovat pouze v parlamentě a v dalších tradičních buržoazních institucích nebo se soustřeďovat na rodící se a prosazující se sociální konflikty. Je nutné spojit obojí.“ Nastiňované alternativy společensko-ekonomického uspořádání hovoří například o výkupu strategicky významných podniků tam, kde nad nimi byla ztracena společenská kontrola (především v oblasti dopravy, energetiky, informací, vybraných finančních oborů). Komunisté požadují „zejména vytvoření a podporu různých forem samosprávného vlastnictví zaměstnanců, družstev, drobných vlastníků, obcí, regionů i dalších sdružení občanů, zvýraznění úlohy rad zaměstnanců a odborů při řízení soukromých a státních podniků, reformu parlamentního systému i obecní a regionální samosprávy.“ (Politická deklarace IV. sjezdu KSČM z roku 1995). Nemůže pak překvapit ani pasáž z dokumentu „Model socialismu“ (2006), v němž je navrhováno rozvinutí miličního principu, konkrétně instituce dobrovolných policistů a vytváření „dobrovolných ozbrojených sborů v samosprávných podnicích, které by hrály důležitou úlohu při ochraně majetku těchto podniků před různými pokusy o zvrat společenského vývoje.“ Komunističtí teoretici si tak vedle táhlého souboje s primitivními stalinisty stačí pohrávat s nápady, inspiracemi a demokratickými hodnotami až přespříliš kreativně.

Samostatnou kapitolou jsou zájmy a priority komunistických špiček. Podobně jako mladším, komunálně aktivním a ambiciózním členům jim vadí ghetto, ve kterém se KSČM pohybuje. V parlamentu zasedají dlouhé roky a rády by svůj akční rádius rozšířily. Předseda Vojtěch Filip na partajních ústředních výborech zpravidla nejprve pro uši tradicionalistů zahoruje pro návrat k Marxovi, ba i Leninovi, aby pak přednášel o tom, jak má KSČM lépe naslouchat potřebám společnosti i partnerů a posilovat svoji roli při správě státu. Uvědomuje si však, že hlavní trumf komunistů spočívá ve slibování nesplnitelného. Přímá vládní účast by za radikálními náměty a závazky udělala kříž. Také proto Vojtěch Filip v lednu 2008 v MF Dnes přiznal, že mu představa koaličního vládnutí neučarovala: „Nemíním prodat program KSČM zájmům jakési koaliční vlády. Nenaplňovala by smysl naší politiky. To víme dávno.“

Letošní sjezd tak KSČM do nových poloh posunout ani nemohl. Konzervativci odešli poraženi (remcající expředseda Grebeníček po rozšafné korespondenci s Vojtěchem Filipem dokonce do Hradce Králové ani nedorazil), reformátoři se spokojili s málem. K lídru Filipovi bylo navoleno šest místopředsedů, s výjimkou Dolejše neznámých.

Zalistujme proto aspoň přijatými deklaracemi. Ta nejzajímavější – „o socialismu“ - se hlásí k v Evropě populární tezi „Jiný svět je možný“. Kromě klasických konstatování, že „společnost, která vykupuje blahobyt menšiny lidí bídou většiny, ztrácí své historické opodstatnění,“ nebo že „současný vývoj stále více ukazuje, že přes všechny své nedostatky měl minulý systém jednu základní přednost – ctil sociální práva lidí, bez nichž jsou ostatní lidská práva pouhou iluzí,“ přináší i jistou naději: vzývaná společnost „neustrne na žádném stupni svého rozvoje, bude společností, která rozmanitost názorů, postojů a potřeb svých občanů bude pokládat za své bohatství, za zdroj svého trvalého pokroku.“ Cesta k socialismu má být „cestou demokratickou, cestou svobodné volby většiny.“ Ve výzvě radikální levici Evropy KSČM popisuje selhání reformismu ve střetu s globálním kapitálem. Říká, že „ukolébavka, jíž slibuje lidštější kapitalismus i za dnešního poměru sil, bude znít stále nevěrohodněji lidem ztrácejícím naději a půdu pod nohama.“

Deklarace k mládeži hovoří o připravenosti KSČM „využít zkušeností aktivistů levicových, společenských, odborářských i jiných seskupení a organizací zabývajících se volnočasovými aktivitami dětí a mládeže.“ Vedle archaicky působící Komise mládeže KSČM zmiňuje i dobrovolná komunitní centra. Komunisté vnímají příležitost oslovit mladé rozladěné asociální politikou vlády a nadšené pro čerstvou vlnu mírového hnutí. Sjezd vydal také prohlášení k živnostníkům, malým a středním podnikatelům: „KSČM navazuje na vstřícná stanoviska komunistů k podnikání po druhé světové válce. KSČM je dostatečně sebekritická, aby se vyvarovala opakování starých chyb, které pak nastaly.“

A s čím se KSČM obrátila na členy a sympatizanty ČSSD? „Členové a sympatizanti KSČM by byli rádi, kdyby spolupráce obou levicových stran měla účinnější, akčnější charakter. Nemohou však akceptovat ty přístupy ve vedoucích strukturách ČSSD, které spolupráci apriori vylučují (viz bohumínské usnesení) nebo podmiňují stanovováním takových podmínek, které KSČM nemůže akceptovat, nemá-li ztratit svou identitu a důvěru svých příznivců. Jménem všech členů a sympatizantů KSČM vyzýváme členy a sympatizanty ČSSD, aby orientovali své vedoucí garnitury na konkrétní jednání mezi KSČM a ČSSD, které by dospělo k stanovení minimálního společného postupu otevřeného i jiným levicovým a demokratickým uskupením.“

Tím spíš záleží na chování zbytku politického spektra vůči KSČM. Obvykle se od komunistů štítivě odtahuje. Maximálně je v kuloárech ČSSD ponoukána, ať to s tou KSČM nějak vyřeší – přetáhne jí voliče, nebo komunisty zlikviduje pozváním do vlády. Jenže chtít od sociální demokracie, ať si ruce ušpiní sama, je pokrytecké.

Mimochodem: sociálním demokratům se komunisté v praktické politice docela hodí při vyjednávání s partnery po pravici. Mohou jim naznačovat, že nejsou na lidovcích, zelených, či na velkokoaličním paktu s ODS závislí. Nic na tom nemění ani bohumínská rezoluce, zakazující ČSSD spolupracovat s KSČM na vrcholové úrovni, ani konflikt mezi Paroubkovým a Filipovým týmem na pozadí prezidentské volby.

Pamatujme, že odpovědnost tuzemských demokratů je společná. Abychom se vyrovnali s existencí okrajové strany, která zabírá osminu Sněmovny, musíme ji analyzovat přesně, s empatií a rozvahou. Pro trvalé oslabování komunistického vlivu musejí demokratické síly na komplikované sociální a další komunisty akcentované otázky hledat poctivé, reálné a veřejnosti srozumitelné nekomunistické odpovědi.

Je zde však ještě jedna možnost: vytvořit průřezově stranami - od umírněných liberálů, zelených, křesťanských sociálů, přes sociální demokraty, až po demokraticky cítící komunisty – platformu, na níž se bude debatovat o dlouhodobém kvalitativním posunu české politiky k otevřenosti občanům i světovým výzvám, k hladší komunikaci a k budování dynamického a solidárního systému, postaveného na průniku Masarykova zápasu za humanitu a Marxova projektu „lidské společnosti“.

Pokud se najde ochota vydat se tímto směrem, vyvstane před ČSSD úkol méně ve vztahu ke komunistům známkovat, podmiňovat, a o to hlouběji propracovávat vlastní ideová východiska. Zadání pro KSČM je náročnější: uvědomit si v zájmu reprezentace běžných občanů potřebu širšího spojenectví napříč spektrem (včetně lidovců, zelených, umírněných liberálů) a přestat být příležitostnou konzervativní zálohou ODS, zvlášť jde-li o volbu prezidenta nebo Evropskou unii. Upřímná snaha obou subjektů by měla navázat na pokrokové levicové tradice a formulovat na nové podněty adekvátní reakce.

Ocitáme se v období přímého ohrožení veřejných služeb a destrukce, nikoli modernizace sociálního státu. Vážnost situace dokládá sílící hnutí občanské nespokojenosti. To je nezbytné propojit s politickými, ale i filozofickými alternativami současných poměrů.

Poslední události uvnitř KSČM potvrzují, že komunisté jsou těžkopádní, zajatí starým slovníkem a dávno neúčinnými recepty a vyvíjejí se jen pomalu. Přesto ve své většině postupně přivykají kouzlu demokratické pluralitní společnosti. Spíše, než je dusit, je na místě pomáhat jim najít seriózní politickou pozici, která bude ve svém důsledku prospěšná i pro nás, nekomunisty.