aneb Zač stojí taková suverenita

Ať jsem třeba přecitlivělý, ale neplanu zrovna důvěrou k pánům, kteří chodí s tmavými brýlemi na nose snad i do sklepa. Buď trpí světloplachostí či jinou chorobou zraku – ale to by aspoň občas, když pomine slunce zář, byli spatřeni bez této rekvizity – nebo prostě nechtějí, aby jim bylo vidět do očí. Proč nechtějí… inu, jest oko zrcadlem duše, a oni mají co tajit. Sám nemám s touto odrůdou lidstva mnoho zkušeností; není jednoho mezi mými přáteli a známými – a že jich po celém světě mám - který by pokládal za potřebné skrývat svou vizáž za černými skly. Kdyby se takový naskytl, pověděl bych mu – hele, kamaráde, sundej si tu věc. Když se s někým bavím, chci před sebou vidět tvář, ne masku. Jsou ale tací, jimž zamaskovaný společník nevadí. Což také o něčem vypovídá.

Důmyslný čtenář už asi tuší, kam míří ten úvod… nu, ovšemže k záhadné postavě jistého Romana Janouška, co dokázal svést z cest pravých pana Béma, druhdy primátora měst pražských a nejnadějnější postavu české politiky. Jó, pane Béme, měl jste si dřív rozmyslet, s kým se spouštíte. Měl jste mu povědět, jak jste se poprvé setkali – než spolu začneme mluvit, pane, račte si sundat ty brejle, ať vám vidím do očí. Ale nechci dál propírat roucho neblahému panu Bémovi, jelikož soudím, že mu bylo dostatečně propráno jinými, a vyberu z novin pár střípků té aféry, jimiž je možno doplnit obrázek nemoci, zvané česká politika. Kde začít… třeba tady. Uřízl milý pan Bém své straně kus ostudy mimořádné jakosti i v měřítku politického prostředí této usoužené země, a šťouraví novináři vyzvídají, nebylo-li by načase zhřešilého hodnostáře z partaje vyloučit. Tomu se všichni velekněží modroptačího kultu jako jeden muž vzepřeli. "Nebudu to bagatelizovat… ale musíme počkat na vysvětlení Pavla Béma. Je to otázka především na něj, jakou zodpovědnost přijme," pravil k té věci pan Stanjura, takto předseda poslaneckého klubu ODS. V témže duchu se vyjádřila poslankyně paní Kohoutová: "Poslanec sám má zvážit, do jaké míry je situace závažná, a vyvodit z toho osobní důsledky." Že by poslanec pan Bém žádnou zodpovědnost nepřijal a důsledky nevyvodil, jaksi nikoho z dotázaných velmožů nenapadá; i lze si pomyslet, co se za dnešních dnů honí hlavou (kromě politiků ovšem) asi každému – že jsou pánové a dámy soustraníci v té kaši až na vzácné výjimky namočení všichni. O něco vlídnější soud by mohl znít, že by rouchem ostudy oděného pana Béma třeba i vyloučili, jenže koho místo něj, není-liž pravda. Jsouť vrcholové orgány českých stran, hlavně těch velkých a vlivných, uzavřené zájmové spolky s omezeným výběrem členů; je-li odejit jeden, není za něj náhrady, leda zase jím samým. I nebyl bych překvapen, kdyby se pan Bém po nějakém otřepání znovu objevil na výsluní přízně. Leda by partaje svou uzavřenost opustily, novým, desaterem ostud nezapáchajícím tvářím se otevřely, ale do toho se jim z jakýchsi důvodů nechce, netěžko uhodnout z jakých.

Zato ovšem páni poslancové, opět jako jeden muž, vyjádřili své opovržení nad únikem tajnoslužebných odposlechů a jejich využití tiskem. Obsah odposlechu, vězme, je podružný; ústřední otázka zní – kdo to, hergot, vyžvanil novinám? Taktéž panuje jednota v tom, že "odposlechy, jak je zveřejnila media, nemají žádnou právní váhu". A třeba i nemají, o to se nechci hádat, ale nenapadlo vás někdy, zákonodárcové Republiky české, zauvažovat nad váhou morální? Co? Dozrál politický činitel k zbavení úřadů a cti, až když je veden v poutech do šatlavy, nebo už dávno předtím, když začal jevit známky mravní zchátralosti? V demokraciích toho názvu hodných tomu tak je; v Republice české nikoliv?

Apropos demokracie: sám předseda modroptačí strany pan Nečas se dal slyšet, že nějaká totalita by takového pana Béma hodila psům za tři minuty; ale my máme demokracii, a v demokracii to holt tak zprudka nejde. Do téhož bubnu zatloukl sám vysoce ctěný pan prezident Klaus, praviv k odposlechovému maléru: "Odposlechy (ne tedy zjevné zpronevěry a grandiózní prokorumpovanost) jsou strašlivě nešťastmá věc, která ničí naši demokracii…" A nespokojiv se s tím zjištěním zavěštil takto: "Jsem naprosto přesvědčen, že až pominou mediální hrátky (neboť vězme, že kritika rovná se hrátkám), bude Pavel Bém považován za jednoho z nejúspěšnějších primátorů, které Praha měla…" Inu, nevynikalť pan prezident, ač prognostik, nikdy zvlášť ani odhadem budoucnosti, ani neměl šťastnou ruku ve výběru svých oblíbenců. Do třetice se pak panu Neffovi do jinak moudré úvahy v Lidových novinách z 24. března vloudila větička: "Případ vrhá temné světlo na sílu i slabinu našeho systému veřejné moci. Ten je domokratický…"

Demokratický? Opravdu? Co je, doslova vzato, demokratického na politické praxi zemí českých? Nebylo by poctivější mluvit o systému oligarchickém? Vládě početně limitovaného kruhu vyvolenců, kryjících se pro lepší dekorum povrchními znaky demokratického ceremoniálu? Občasným uspořádáním voleb demokracii zadost učiněno není, ty se dle potřeby konávají i v Zimbabwe; i parlament tam prý jakýsi mají. Partaje jako uzavřené samoobslužné spolky… vším pronikající vliv, ne-li rovnou vláda nikým nevolených, a tudíž neodvolatelných figur páně Janouškova typu… politické špičky zamotané do mafiánských sítí jako bourec morušový do svého kokonu, a hleď kam hleď, nenajdeš toho, kdo by se té podvodné hry aspoň cípkem nezúčastnil nebo nad ní přinejmenším chápavě nepřivíral očko… snad abychom se přestali zaklínat slovem "demokracie". Hrozí nebezpečí, že se z toho ctihodného pojmu stane pokrytecká fráze, pára do užvaněných hub, pláštík k zastření všeho druhu svinstev, co jich dokázal zplodit reálný postkomunismus.

No, uvidíme, jak teď bude vývoj pokračovat. Něco se zdá naznačovat páně Nečasův výrok, dle nějž "to, co bylo zveřejněno, svědčí o nemravném a neetickém jednání. Nevím, zda nezákonném…" Ano, ano, co je nemravné, neetické, co na dálku smrdí svévolí a podvodem, nemusí zaplaťpámbu ještě být trestné. Pročež kraďme, milí volení zástupcové lidu českého i nevolení lobbisté a jiní příživníci, neprůhledné sítě spřádejme, zakázečky si navzájem přihrávejme, jen hleďme, abychom se s nimi vešli do široké náruče postkomunistické zákonnosti. Jelikož ji my hoši, co spolu chodíme, sami vytváříme i praktikujeme, není to nic obtížného.

A nebude, jest se obávati. Že by páně Nečasovu vládu, jíž bémo-janouškovská aféra zbavila posledního zbytku důvěryhodnosti, jen zázrak mohl uchránit příšerného debaklu v nejbližších volbách, ať předčasných či nepředčasných, je jisté jak amen v otčenáši; nešalme se však lichou nadějí. Kdo nastoupí po ní, nebude o nic lepší ani horší, dovoluji si předpovědět, jen loupeživí rytíři erbu rudé růže na nějaký čas zaujmou místo svých modroptačích kontrahentů. A pak zase naopak, neboť český volič, vždy zkoumající, které ze zel je větší a které menší, je nepoučitelný. Naději na čerstvou, v korupčních škandálech nenamočenou sílu pak pohřbil Vít Bárta se svou fízlovskou, za politickou stranu převlečenou firmou. Pánové, mající proč se skrývat za skla tmavých brýlí, nevolení, a proto neodstřelitelní, si ovšem svou cestičku k miliardovým kšeftům najdou, vždy přísně dbajíce toho, aby jednali nemravně a neeticky, ne však nezákonně. Leda by zase nabourali a pak přejeli nějakou nedůležitou paní, ale z toho maléru se, i takový prorok si troufám být, pan Janoušek za pomoci svých miliard a svého všestranného vlivu vyvlékne. Kdo místo něj pomaže do kriminálu bez milosti a natvrdo, bude onen olomoucký autobusák, co přimaloval několika pánům nevalné pověsti na plakátech tykadla. I ukončím tento žalozpěv, neboť se mi chce řvát.

Abych vše shrnul v závěr: zdálo by se, že pohrdání prokorumpovaným kšeftem, zvaným politika, dosáhlo provalením praktik pánů Janouška, Béma et consortes svého vrcholu. Obávám se však, že vrchol bídy na zmučené království české teprve čeká, neboť i kdyby padli Janouškové všici, vstanou noví podvodníci, zlodějský prapor zavlaje. Aby nezavlál, nepostačí odstavit od moci a vlivu jednoho či dva kuliferdy, nýbrž by musel být nános mravního kalu, co se jej nastřádalo za bezmála už čtvrt století postkomunistického pojetí tržnosti, vybagrován až do nejspodnějšch vrstev veřejné správy, všude tam, kde lze udělením úředního štemplu přijít k prachům; jest však otázkou, co by pak z veřejné správy ještě zbylo a kdo by měl být bagristou. Z vlastních sil, tu naději opusťme, to už sotva půjde; a někdo zvenčí… kéž by. Ale netěším se. Ještě pořád si myslíte, vy dobré dvě třetiny lidu českého, že nejhorší nepřítel vaší země je Evropská unie a ten bídný Brusel? Že nepotřebuje žádného dohledu, jelikož by tak přišla o svou suverenitu? Nenapadlo vás ještě, zač stojí taková suverenita? Ne? Nu, pak asi nezbude než se dočkat dalších a ještě janouškiád, dalších a dalších nemastně neslaných výmluv a omluv tam, kde by bylo třeba zodpovědného řešení, až… pro klid duše raději nebudu domýšlet, k jakému konci.

Vím ovšem, že jsem si tímto závěrem u značné části svých čtenářů neposloužil. Bude mi předhazována euronaivita, bude poukazováno, že jsem se svým názorem v menšině… ale na to jsem zvyklý. Zřídkakdy jsem v běhu svého dosti už dlouhého života nebyl v menšině a v opozici, a zřídkakdy se stalo, aby mi budoucnost nedala zapravdu. Bohužel. Raději bych byl, kdyby tomu tak nebylo.

Hannover, 5. dubna 2012