Třináct měsíců po loňských červnových volbách nejsou Jiří Paroubek a jeho ČSSD v záviděníhodné situaci. Pokud stávající vládní konstelaci nezlomí vaz hlasování o reformě či vývoj kauzy Čunek, budou se sociální demokraté muset připravit minimálně na další tři roky života v opozici. A právě vědomí, že pád vládní koalice znamená opětovné vtažení Jiřího Paroubka do hry, patrně způsobí, že reforma projde a že se Jiří Čunek udrží. Příliš mnoho zájmů příliš velkého počtu lidí i vlivných skupin by se totiž v opačném případě ocitlo v ohrožení.

Jiří Paroubek stále hýří aktivitou - neustále se k něčemu vyjadřuje a nedávno dokonce zabrousil i do kultury, když prosadil parlamentní divadelní inscenaci „Vyslovení nedůvěry vládě“. Kdyby ji nechal zahrát někde v Boudě či v nějaké muzikálové aréně, výsledek by byl stejný. Druhý den by ti samí ministři vysedli ze svých limuzín před těmi samými ministerstvy, zasedli by do těch samých křesel a dále by rozhodovali o toku miliard, o státních zakázkách, o jmenování určitých lidí na určitá lukrativní místa, létali každou chvíli do Bruselu na všemožná „klíčová“ jednání, zkrátka vládli se vším, co k tomu patří.

O tvrdosti opozičního chlebíčku se Jiří Paroubek přesvědčuje den co den. A dobře také ví, že jeho hodně pohublá šrajtofle podlamuje jeho pozici vrcholného politika. Zvláště pro Jiřího Paroubka může být delší pobyt v opozici opravdu smrtící, neboť celý život provozoval politiku na způsob veksláctví v rukavičkách. Všichni, kdo vzpomínají na jeho působení v Restauracích a jídelnách, se shodují v jedné věci: JP dovedl uspokojovat zájmy různých vlivných skupin (od režimních funkcionářů po veksláky), manévrovat, přidělovat, přerozdělovat a udržovat si tak svou pozici pana Nepostradatelného.

V podstatě stejnou metodu pak použil v roli šéfa vlády i zprvu jen faktického šéfa ČSSD.

Až do loňského června mu k vládnutí opravdu vystačila cynická aplikace známého výroku Vladimíra Špidly „Zdroje jsou“.

Teoretik Špidla tím mínil zdroje pro pokračování sociální politiky, praktik Paroubek hlavně nalézal zdroje pro vlivné lobbistické skupiny v pozadí politiky. Pro skupiny, které Vladimír Špidla neměl zrovna v lásce, a asi i proto celkem rychle skončil. Jak ale dopadne Jiří Paroubek, když mu nyní oslíka, co se zlatě otřásá, ukradly modré straky?

„Historické znemožnění“ ČSSD

ČSSD nyní může plně doplatit na své letité slabiny. Původně malou straničku, která mohla být ráda, když v roce 1992 překročila volební klauzuli, dovedl k hranici třiceti procent a k vládním křeslům populismus Miloše Zemana. Zeman se stal v polovině devadesátých let mluvčím těch, kteří na probíhající změny dopláceli, nebo - což je vlastně důležitější - si mysleli, že na ně doplácejí a že za jejich životní neúspěch může Václav Klaus a jeho klika. Vlna nespokojenosti tak vynesla k moci nejen známého prognostika, ale hlavně ty, kteří ho tehdy obklopovali.

Opoziční smlouva pak relativně nepočetné ČSSD poskytla celou vládu, všechna ministerstva. Václav Klaus s Miroslavem Mackem sice doufali, že se sociální demokraté při takovém soustu „historicky znemožní“, dosáhli však úplně jiného efektu: český stát obsadili často diletanti, prospěcháři, lidé, kteří se prostě svezli s vlnou, bývalí - reformní i normalizační - komunisté i pracovníci bezpečnostního aparátu minulého režimu. Čímž nechci v žádném případě idealizovat období do roku 1998, leč pokud do té doby bývalí estébáci ze státní správy spíše odcházeli, poté se do ní začali opět houfně navracet. Základní reformní změny v té době již proběhly, tuneláři se napakovali a jelikož se u moci objevila nová garnitura, neváhali s ní uzavřít pragmatické partnerství. ČSSD sice nabrala hlasy pomocí hesel o „akci čisté ruce“, leč v praxi šlo především o povedený trik z oblasti volebního marketingu.

V roce 1996 i 1998 měla ČSSD vlastně jediný a velmi jednoduchý program: kritiku dosavadních vlád ODS opentlenou frázemi o sociálním státu, sociální spravedlnosti a boji za práva sociálně slabších. Ještě loni s tím málem vyhrála volby. Za jediného alespoň trochu teoretizujícího sociálního demokrata nutno označit Vladimíra Špidlu. O něm však již tři roky není ani vidu ani slechu - prý ho kdosi viděl někde v Bruselu, ale to bude spíš nějaká nepodložená fáma. Ostatní sociální demokraté jsou pragmatici, kterým ideje slouží pouze jako nástroj manipulace davů a cesty k moci. V pondělí modernizují a „blairizují“, v úterý se objímají s komunisty, ve středu jsou trochu dozelena, ve čtvrtek osočí vládu z neschopnosti. V pátek začíná víkend, v pondělí se kolotoč roztočí nanovo.

Česká politika je především klientelistická. Ale zatímco „modré straky“ mohly v opozici přežít díky silným pozicím strany ve velkých městech a v krajích, ČSSD je v „komunálu“ slabší než lidovci. Nekonečné minuty půstu s Jiřím Paroubkem se proto mohou záhy ukázat jako trvale neudržitelné.

LN, 28.6.2007

Autor je politolog