Před nedávnem proběhla tiskem zpráva o přestárlých topolech, jež mají být vykáceny na jednom z pražských sídlišť. Prý křehnou, usychají a lámou se. Vzpomněl jsem si na primitivní paralelu, ke které již léta svádí příjmení lídra ODS. Právě jemu byly přisuzovány domnělé vlastnosti topolů - přímost, pevnost, nadhled. Jenže, jak vidno, ani se stromy to není tak jednoduché.

Z Jánského vršku, centrály ODS, se čas od času proslýchá, jak nervózně stranické špičky reagují na každý kritický novinový komentář, na každou výtku, na každé zakolísání v průzkumech volebních preferencí, a jak mívají tendenci hledat ve svých řadách viníky. V médiích se už zaskvěly – naštěstí na kongresu nerealizované - nápady na zřízení triumvirátu, na rozložení pravomocí a vlivu ve vedení občanských demokratů s cílem oslabit pozici předsedy, či dokonce minoritní úvaha - nehodná šesti měsíců do voleb – najít si rychle jiného vůdce.

Ačkoli to od člověka přináležejícího ke konkurenčnímu ideovému táboru může působit podivně, hodlám se zde Mirka Topolánka, představitele tolik vzývané generace čerstvých a nevyprázdněných politických elit, zastat.

Neprozradím snad nic tajného, když připomenu, jaké úctě se předseda ODS těšil u někdejšího premiéra Vladimíra Špidly. Přestože v něm spatřoval úhlavního politického protivníka, vážil si Topolánkovy nezáludnosti, připravenosti k dialogu a předpokládané čestnosti. Není přitom náhodou, že podobné charakteristiky zdaleka nepasují na „tradiční“ tváře, dobře známé z poslaneckého klubu ODS.

Když šetření, které si mezi potenciálními voliči nechala ODS udělat, hovořilo o negativně vnímané aroganci, agresivitě a nedostatečné lidskosti, vztahovaly se tyto údaje pravděpodobně k jiným jménům než k Topolánkovu. Na druhé straně, když dotazovaní u ODS oceňovali odbornost či inteligenci, měli třeba na mysli opět někoho jiného. Občanští demokraté zkrátka narážejí na klasické dilema: budovat intelektuálně nabitý diskusní klub, anebo „všelidovou“ stranu s širokým dosahem?

Topolánek se předloni inspiroval španělskými konzervativní lidovci a jal se formovat „lidovou pravici“, srozumitelnou, nekomplikovanou, přístupnou i prostým voličům v zapadlých regionech. Patrně tehdy usoudil, že takto lze nejsnáze učinit čáru přes rozpočet špidlovsky zadumaným sociálním demokratům. Situace se však změnila. Jiří Paroubek vysílá směrem k voličům jednoznačná poselství a ODS tápe, jak na styl stávajícího ministerského předsedy odpovědět.

Modrá šance, dříve bible ODS, již není prezentována coby předvolební tahák a odporoučela se do kouta označena za „diskusní materiál“. Rovná daň byla obalena vatou o prorodinné politice, která má být novým hitem ODS, spolu s – nikterak originálním - tažením proti korupci, podporou živnostníků a příslibem znovuzvolení Václava Klause prezidentem. Čestný předseda ODS se přitom, možná docela roztrpčen Topolánkovými výsledky, snaží leccos odpracovávat za své kolegy, například ostrým projevem k 28. říjnu či vstřícností k delegátům sjezdu KDU-ČSL.

Jistě, Mirek Topolánek se dopouští vážných chyb. Na NP jsem již připomněl jeho slib, že už se nebude „zabývat touto vládou, ale komunikovat s občany“ a že „nulovou toleranci vystřídá nulový zájem“ (článek M. Topolánka 10.8. v LN), pročež následně strávil další měsíce v urputném napadání Paroubkova kabinetu. Zmínil jsem i Topolánkův problém žurnalistům popsat, co se ODS chystá nabídnout ve volební kampani a odbývá to frází, že „žijeme ve stejné zemi, víme co se tady děje a co nás trápí“ (MF Dnes 5.11.). Navíc se dopustil dětinského pochybení, když podráždil veřejné mínění koupí bytu v luxusní pražské čtvrti za osm a půl miliónu, hned v sousedství svého tajemníka Dalíka.

Přesto je Topolánek v dlouhodobém horizontu spíše než hrobařem ODS její nadějí. Je ochotný naslouchat radám moudřejších, dokáže nalézt cestu k obyčejným lidem, není zapleten v partajních klientelistických pavučinách. Nevzešel z opozičně smluvní líhně, nehlásá neúčelné míšení levice s pravicí. Nepatří k temnému rodu Čermáků, Macků, Liborů Nováků, ba ani Klausů, Tlustých, Římanů. Mnohem blíže má k úspěšným regionálním politikům, kteří jsou páteří ODS a s vrcholnou, natožpak parlamentní politikou občanských demokratů raději nechtějí mít nic společného.

A že má Topolánek nakročeno k prohraným volbám? Ano, vypadá to tak, energií sršící a u veřejnosti populární Jiří Paroubek asi pro něj bude příliš tvrdým oříškem. Je ale pro vývoj české politiky užitečnější pravicový premiér s demagogy a šizuňky za zády, nebo opoziční lídr čistící liberálně-konzervativní proud do podoby, kdy se stane i personálně věrohodnějším? Vždyť je i v zájmu sociální demokracie, aby byla kontrolována rovnými chlapy „s kulama“.