Článek Petra Uhla „Třináct let bez Slovenska“ v silvestrovském Právu mě přiměl k úvaze o současném vztahu dvou bývalých federálních národů, které se 1.1.1993 vydaly cestou samostatnosti. Jaký ten vztah dneska je?
Vezmu-li to z vlastní zkušenosti, musím uznat, že je víceméně bezproblémový. Já sám nemám žádný problém s tím, že můj spolubydlící na koleji je od Košic, ani s tím že na Právnické fakultě UK slýchám slovenštinu prakticky denně. (Jinou věcí je značné zvýhodnění slovenských studentů při přidělování kolejí, neboť jedním z hlavních kritérií je dojezdová vzdálenost, ve které jim nemůžeme konkurovat, ale za to nemohou oni- to je problém pitomé politiky Ubytovací kanceláře UK.) Ani mí kolegové v tom podle mého názoru nevidí překážku. Prostě tu s námi žijí, navzájem se respektujeme (i když si občas zanadáváme) a ani nás nenapadne připomínat si Tisa nebo naopak Novotného. Oba národy žijí vedle sebe ve stylu „já pán, ty pán“ a nemají si co vyčítat. Když hokejista Žigmund Pálfy na MS 2003 prohlásil, že porazit Čechy je lepší než vyhrát Mistrovství světa, brali to všichni jako úlet zoufalce. Samozřejmě, že občas někdo začne vyskakovat (viz causa slovenského hokejového brankáře Murína, kdy se jako blbec zachoval nejprve funkcionář poškozené Plzně a poté v odvetě i několik slovenských novinářů), ale není to nic dramatického.
A teď si představme jiný scénář. Po volbách 1992 by se ODS a HZDS podařilo sestavit akceschopnou federální vládu (dejme tomu za předsednictví Václava Klause) a po všech následujících volbách by se podařilo znovu splácat jakýsi federální kočkopes. Nejprve ODS a HZDS, od roku 1998 ČSSD a SDKU+ KDH (dejme tomu pod vedením Mikuláše Dzurindy). Tyto vlády by mohly být jen „udržovací“, protože na jednotné koncepci by se nedokázaly shodnout. Co by premiér Dzurinda navrhl, to by první vicepremiér (řekněme třeba Zdeněk Škromach) rozhořčeně vetoval a naopak. Ve Federálním shromáždění by se přeřvávali Slotovi národovci, kterým by rostly preference přímo úměrně s rozčarováním Slováků s českými komunisty, kteří by těžili z neschopnosti federální vlády dohodnut se na čemkoliv. A pokud by se přece jen podařilo spatlat nějaký kompromis, zablokovala by ho ve Federálním shromáždění kdysi proslulá klauzule o zákazu majorizace. A jak by to vypadalo v podhradí, třeba právě na pražské právnické fakultě? Slovenští studenti by se vymezovali proti všem a tím by jim lezli na nervy. Dávali by ostentativně najevo svůj odpor vůči všemu českému a neustále by si stěžovali, jak jsou všemožně poškozovaní. Češi už by toho měli dost, dávali by nepokrytě najevo své znechucení Slováky, nevynechali by jedinou příležitost si do nich rýpnout a tím by jen přilévali oheň do ohně. Pokud by na nějakém semináři začali studenti diskutovat (o čemkoliv), skončilo by vše národnostním sporem, ve kterém by si vyčetli kdeco. Občas by některý ze svéráznějších profesorů omylem utrousil nějakou národnostně nekorektní poznámku, slovenští studenti by demonstrativně začali jeho semináře bojkotovat a Češi by v odvetě přestali chodit na semináře vedené Slováky. Neustále bychom si navzájem něco vyčítali a měli pocit, že s příslušníky druhého národa se už vážně nedá vydržet. Do toho by samozřejmě přišly i všechny další problémy, které máme teď. Co by nám takováhle federace přinesla?
Pokud někdo uvažuje v kategoriích dětské pověsti o Svatoplukových prutech, lze ho těžko přesvědčit. Těžko lze přesvědčit i Petra Uhla s jeho černými puntíky za rozdělování nebo Václava Havla, interpretujícího tehdejší události jako „očištění od Slováků“ (ačkoliv to byl právě on, kdo v dvaadevadesátém utekl od zodpovědnosti, aby si při té očistě náhodou neušpinil ruce). Těžko vyvrátím Petru Pithartovi jeho sen o dvojdomku. Musím se ale bránit jejich romantické interpretaci, neberoucí absolutně v úvahu praktické dopady jejich snění. Ano, měli bychom krásný federální dvojdomek, měli bychom kytičku za integraci a možná by nás i dávali někomu za vzor. Ale zcela otevřeně říkám, že pokud by v situaci která tu byla roku 1992 nedošlo k rozdělení, měli bychom se sebou navzájem peklo. Jánko Slota by neustále mával kartou slovenské státnosti, fanatický dav by šel za ním (a zcela jistě by neskončil jen u házení rajčat), Vladimír Mečiar by si díky této kartě neustále udržoval vysokou popularitu a kdejaký krvelačný blázen by se mohl svést na vlně takto eskalovaného fanatismu. Výroky ve stylu Žigmunda Pálfyho (či naopak manažera plzeňských hokejistů) by nebyly mimořádnou událostí, ale pravidlem. A to nemluvím o možnosti, že by se na Slovensku ustavila nějaká separatistická skupina podobná baskické ETA nebo kosovské UCK. V tom případě by národnostní otázka v rámci ČSFR dostala úplně jiný rozměr. A výše zmínění intelektuálové by se nad tím vším chválili naši schopnost žít společně v jednom státě. Společně možná, ale žít rozhodně ne. Maximálně přežívat.
Buďme rádi, že to dopadlo, jak to dopadlo. Buďme rádi, že jsme v roce 1992 měli Václava Klause, který v sobě našel dostatek odvahy tento problém rázně vyřešit. Slovenský národ toužil být jednou svým vlastním pánem. Tato touha se mu splnila a teď se s námi mohou Slováci bavit beze všech komplexů, jako rovný s rovným. Proto můžeme intenzivně spolupracovat v rámci Visegradské skupiny, proto mohli naši Vyvolení najít bratra. Kdyby Slováci tuto možnost nedostali, neustále bychom si místo řešení skutečných problémů připomínali všemožné křivdy z minulosti a nebyli schopni najít společnou řeč. Teď, po odeznění prvotní slovenské euforie ze samostatnosti, máme možnost k sobě najít cestu a navázat na vše dobré, co nám sedmdesátileté soužití dalo. Na rozdíl od Petra Uhla mám pocit, že právě za tohle by se měly dávat kytičky.