Tři politici, tři osudy, tři cesty. Saša Vondra, Petr Pithart, Táňa Fischerová. Dát jim všem nálepku „pravdoláskoví“ by bylo moc zjednodušující, každopádně však o všech třech platí, že nějakým způsobem patří do světa Václava Havla.

Zdaleka nejvýznamnější pro politické ovzduší České republiky byla kandidatura a vítězství Alexandra Vondry v barvách občanských demokratů v senátním obvodě Litoměřice. Od předsedy ODS Mirka Topolánka to byl velmi chytrý tah, že bývalého disidenta, chartistu a diplomata získal do svého týmu. Zdaleka si tím neotevřel pouze dveře k Havlovu příteli, přidaná hodnota Vondrova angažmá je mnohem větší. Naopak od předsedy ČSSD Jiřího Paroubka bylo velmi hloupé, že právě Sašu Vondru, o jehož osobní poctivosti může pochybovat jen málokdo, si vybral za jeden z hlavních cílů svých útoků.

Jestliže Vondrovo současné zapojení ve vrcholové politice přispívá k zahlazování zbytečných příkopů, pravý opak platí o Petru Pithartovi (KDU-ČSL). Jeho vítězství v senátním obvodu Chrudim (Havlíčkův Brod) o pouhých 24 hlasů je hříčkou osudu a jen o dalších šest let prodlužuje zbytečné angažmá tohoto člověka v české politice. Pithart totiž není ani věrohodným havlovcem, ani autentickým lidovcem. On sám si jistě myslí, že je ponejvíce sám sebou, nicméně zvenčí se jeví spíše jako politický turista, pro nějž středobodem politiky je především od sám.

Tragické je, že stejně zbytečné bylo jeho zvolení již v roce 2000, což později demonstrovala trapná účast na prezidentské volbě. A to neříkám proto, že jsem to byl právě já, kdo s ním před šesti lety senátní souboj ve druhém kole prohrál. Možnost porazit Pitharta v roce 2000 se limitně blížila nule, neboť v té době konzumoval hned dva bonusy: čtyřkoalice byla ve svém politickém zenitu a Chrudim je silně religiózní a navíc nesourodý volební obvod (velmi zasvěceně o tom píše Pavel Bárta v článku Vlásek od symbolické smrti). (Malá osobní douška: na otázku, proč jsem do toho tedy šel, ve shodě s indiánem z Přeletu nad kukaččím hnízdem odpovídám: Aspoň jsem to zkusil.) O první bonus Pithart letos přišel, avšak druhý mu i tentokrát zajistil sice hubené, leč přesto vítězství. Je to jeden z největších paradoxů české politiky. Bývalého komunistu Pitharta v Senátu udržely hlasy katolických voličů, a tentokrát dokonce i navzdory mínění minimálně části kléru.

Táňa Fischerová je jiný případ, a to nejen proto, že narozdíl od Vondry a Pitharta ve svém volebním obvodě na Praze 2 neuspěla. K profesionální politice ji nekvalifikuje vůbec nic, je to pouze „majitelka dobra“. A to je snad vůbec ta nejrizikovější výbava, se kterou lze do politiky jít. Cesty do pekel bývají dlážděny právě dobrými úmysly. A znásobí-li se „dobro“ s naivitou a prostoduchostí, tragedie bývá na dohled. Pražané naštěstí tomuto luznému vábení odolali. V souvislosti s kandidaturou Táni Fischerové proto zůstává nezodpovězená pouze jediná otázka, totiž jak si příslušné úřady vypořádají s ošacením jezdecké sochy Jana Žižky na Vítkově jejím volebním dresem. Doufejme, že budou stejně nekompromisní jako v případě Klausova megabillboardu na Letné.

Představa, že každý senátní kandidát opatří své reklamní triko některému kamennému velikánovi naší historie, příliš vábná není. No, představte si třeba, že by Petr Pithart Karlu Havlíčku Borovskému navlékl dres s nápisem „volím Péťu“. Ještě by si to v Budišově vyložili jinak.

31. 10. 2006, www.petrstepanek.cz