V každých volbách se objevuje pro naši zem vážné nebezpečí v podobě zisku moci určitou stranou.

Příznivci pravice mohou stokrát nadávat na spolek okolo Bohuslava Sobotky, stejně jako příznivci levice na ODS a Kalouska. To je už takový zaběhnutý folklor vycházející z osobních preferencí toho kterého světonázoru. ČSSD, ODS a TOP 09 si jdou vzájemně po krku, ale přeci jen jde stále o demokratické strany a střídání u moci je vcelku přirozené.

Před volbami v roce 2010 jsem na těchto řádcích psal o nebezpečí volby Věcí veřejných, protože tato strana nenabízí nic jiného než populismus a je značně nečitelná. VV se dostaly do parlamentu a staly se součástí vládní koalice. Pak se začala naplňovat slova o roztříštěnosti názorů.

Provalilo se, že VV nebyly ničím jiným než podnikatelským projektem Víta Bárty a že byly vedeny jako politická divize firmy ABL. Ještě nikdy nedošlo k takovému proniknutí byznysu do politiky jako v tomto případě. Posty byly obsazovány bývalými zaměstnanci ABL, faktický předseda se nechal titulovat jako superguru a papírový předseda ukázal, že je naprosto neschopný.

Rozklad a rozpad pak už byl jen otázkou času. Vzájemné špehování, odposlouchávání a nahrávání bylo normou a situaci v této rádoby straně nejvíce charakterizoval soud pro korupci. VV přesto získaly přes půl milionu hlasů a téměř 11 %.

Přejděme do roku 2013. Kromě tradičního nebezpečí v podobě zisku moci komunisty se zde vylouply další tři subjekty, které mají s demokracií evidentní problém a představují pro letošek největší hrozbu pro naši zemi v případě, že získají moc.

Úsvit Tomia Okamury je prvním z této trojice. Více než cokoli jiného připomíná Okamurovo hnutí sektu. Utopické myšlenky, faktické zničení parlamentní demokracie a její nahrazení hlasem ulice včetně odvolatelnosti kohokoli, je hlavním znakem této pidistrany.

Je zapotřebí si uvědomit, že zatímco jiné strany mají desetitisíce členů a i ty nejmenší mají několik set lidí, Úsvit tvoří jen osm vyvolených členů a jejich nekritičtí fanoušci. Moc v rukou velice úzké skupinky lidí, která může konat schůze ve velkokapacitním výtahu, je značné riziko.

Nápad, že by se každý dal hlasem ulice odvolat, by znamenal totální destrukci státu, protože odvolatelní by měli být úplně všichni v tomto státu, od prezidenta až po soudce či policisty. Nedokážu si představit, že bych musel k volbám třeba dvacetkrát do roka plus odvolávací referenda, nepočítaje volební náklady.

Okamurův Úsvit je již delší dobu pod hranicí pro vstup do parlamentu, ale i tak představuje pro demokracii vážné nebezpečí, kdy by mohlo dojít ke změně výsledku voleb už jen tím, že by se spojili voliči neúspěšných proti vítězi a obratem jej odvolali.

Další takovou partou jsou apoštolové Miloše Zemana. Strana, která ve volbách propadla, získala díky obejití demokratických principů a ústavních zvyklostí vládní angažmá. O tom, že si přátelé Miloše Zemana počínají jako opilí vojáci na dobytém území, snad bylo podáno zpráv už celkem dost.

Vláda bez mandátu, legální, leč nelegitimní, si počíná jako utržená ze řetězu. Čistky se nezastavily jen u náměstků, ale jsou odvoláváni stále další a další šéfové a na jejich místa dosazováni kamarádi, třeba i soused ministra. O aroganci tak podobné bývalým nomenklaturním kádrům jsme se už také dozvěděli, když na oprávněný dotaz označil ministr redaktorku zpravodajského serveru za hovado.

SPOZ je vážným varováním, že staré pořádky se mohou s klidem vrátit. Nepohodlní budou snadno odstraněni vyhazovem a na jejich místa přijdou kamarádíčkové hradního popelníčka. Sám prezident popírá nadstranickost a zcela bezostyšně vede svým apoštolům předvolební kampaň.

Čistky se rozjely i uvnitř této obskurní strany přátel, kdy demokratickou cestou zvolení kandidáti jsou ústředím vyškrtnuti a nahrazeni jinými, loajálnějšími nebo méně překážejícími lidmi. To je předobraz vlády, ve které jsou komunisté vzpomínající nostalgicky na předlistopadovou dobu. Ani kovaní komunisté by neměli s takovou vládou problém.

Zupáctví Zemanovců, kteří mají svou kampaň postavenou na lži, jak zastavili Kalouska, začíná vadit i těm, kteří byli rozhodnutí jim svůj hlas dát, a tak preference strany reprezentované neschopnými a všeho schopnými klesají pod pětiprocentní hranici. Doufám, že půjdou ještě níže.

Poslední z trojice, ale nejvážnější hrozbou pro demokracii, je Babišovo ANO, v podstatě Věci veřejné². Rovněž podnikatelský projekt, který vlastně nemá program, jen nějaké cíle a neví, jak jich dosáhnout. Kampaň je postavena na naštvanosti voličů a všeobecných prázdných frázích.

V čem tkví hlavní nebezpečí? V tom, že tato strana je ze všech nejméně demokratická. Andrej Babiš, který se vyhnul soudu o své vědomé spolupráci s StB, představuje to, čemu se říká berlusconizace. Soustředění moci finanční, mediální a politické do jedněch rukou.

Babišovo podnikání stojí především na státem zajištěném příjmu formou zemědělských dotací a povinném přimíchávání biosajrajtu do paliv. Jen na zemědělských dotacích si Babišovo impérium přijde ročně na tři miliardy korun, které mu platíme my všichni, a k tomu ještě další naše peníze dostává pokaždé, když tankujeme, ročně cca 10 miliard.

Babiš chce stát řídit jako firmu, jenže občané nemohou dát výpověď a nemohou být propuštěni pro nadbytečnost. Stát negeneruje zisk, naopak musí hospodařit s tím, co dostane. Firma platí zaměstnance a nemá na starosti důchodce nebo nemluvňata. Vláda pevné ruky je tím, po čem voliči volají, zmanipulováni slovem "korupce", kterou vidí za každým rozhodnutím, byť by bylo sebečistší.

Babiš takovou tvrdou ruku nabízí. Jde do politiky a tvrdí, že není politik. Ono je něco jiného kritizovat a něco jiného tvořit. Největším nebezpečím pro naši demokracii ze strany ANO ale je, že se Babišovy myšlenky až nepřijatelně blíží myšlenkám fašismu.

Firma má jen jednoho šéfa, který rozhoduje o všem a má poslední slovo. Demokratický stát takového šéfa ani mít nemůže. Firma může svému zaměstnanci nařídit, co má dělat. V demokratickém státě si tohle stát vůči občanům dovolit nesmí. Stát nemůže nařizovat občanům, v jakém oboru mají pracovat.

Babiš je příznivcem korporativismu, myšlenky rozvinuté především fašistou Mussolinim. Ta má k demokracii asi stejně daleko jako minulý režim. O nebezpečí komunismu víme, ale právě ANO je v současné chvíli pro demokracii nebezpečím největším.

Strana jako podnikatelský projekt hrající si s nosnou myšlenkou fašismu je tím nejhorším, co by nás dnes mohlo potkat, pokud by se dostala k opravdové moci. A našlápnuto má víc než dobře. I když průzkumům nevěřím, pak údajně by měla být druhou nejsilnější stranou. Opravdu si musíme vyzkoušet kromě komunistického i zlo fašistické?