Třikrát vsadil Jiří Paroubek na komunistickou kartu. Třikrát prohrál. Jsem přesvědčen, že tím jsou jeho možnosti vyčerpány, a to jak fyzicky, tak morálně.

Předseda ČSSD prohrál volby, a musel se tak vzdát snu, že povede vládu s podporou komunistů. Narazil na tvrdý odpor veřejnosti se svým neobolševickým projevem těsně po volbách. Potřetí pak zkrachoval jeho pokus sestavit menšinový kabinet držený hlasy KSČM. Pokus sice neústavní, nicméně velice výmluvný, protože ukázal jak jeho skutečný cíl, tak jeho neschopnost jej prosadit s institucionální stranickou podporou.

Je velice obtížně představitelné, že by po těchto třech porážkách mohl být Paroubek nikoli snad tvůrcem hry, nicméně alespoň partnerem pro seriózní jednání. Zatím se předvedl jako politik, který apriorně boří veškerá řešení, aniž by měl po ruce nějaké jiné realistické východisko. Jako člověk, který nedrží slovo a do televizních kamer říká, že se s partnerem dohodne, zatímco ve skutečnosti už je domluven s někým jiným. Jako vůdce strany, který ji ze své vlastní vůle připraví o téměř hotovou solidní dohodu kvůli vidině zvýšení osobní moci.

Já a mí kolegové respektujeme postavení sociální demokracie i její volební výsledek. Byli jsme připraveni jednat o programových prioritách ČSSD, jednali jsme a v zásadě jsme se dohodli, přičemž zveřejněná dohoda nebyla ostudou ani pro jednu z obou stran. Bohužel, pro vážná jednání se sociálními demokraty, pro jednání, která by mohla skutečně vést k cíli, postrádám pravého sociálního demokrata v jejím čele. Postrádám člověka, který v první řadě hájí staleté hodnoty svého hnutí, nikoli pouhé momentální osobní zájmy, kvůli nimž je ochoten zapomenout i na programové priority. Postrádám člověka, kterému mohu věřit.

Výsledkem působení Jiřího Paroubka na povolební scéně je atmosféra podezírání a nedůvěry. To, co mnozí komentátoři hodnotí jako šikovnost při vyjednávání, nás ve skutečnosti posouvá z roviny standardní západní politiky na úroveň postsovětských republik. V politice se hodnotí výsledky. Ty Paroubkovy jsou výmluvné. Tříměsíční blokování všech rozumných možností vyústilo v situaci, kdy je naděje na stabilní vládu takřka nulová. Sama ČSSD se ocitla na vedlejší koleji, bez vlivu, bez možnosti mluvit do sestavování vlády.

Nakonec se ukázalo, že geniální vyjednavač je v koncích. Pozice ČSSD před dalšími jednáními je daleko horší než předtím. Je už nemožné vrátit se k téměř uzavřené dohodě, jako by se nic nestalo. Za každou prohru se platí, tím spíše za stejnou chybu opakovanou třikrát. Nicméně stále je tu ČSSD jako silná demokratická strana se 74 mandáty (ani více, ani méně) a je jen na jejích představitelích, zda se je rozhodnou zhodnotit účelněji než odcházející premiér. V každém případě, čtvrtý pokus Jiřího Paroubka už by bylo příliš. Třikrát a dost!

LN, 29.8.2006

Předseda vlády ČR