Z divadelního prostředí známe mnohé více či méně trefné příměry. Mezi nejlepší řadím osobně tvrzení, že „není malých rolí, jsou jen malí a velcí herci“. Máme mnoho důvodů se domnívat, že současná politická scéna nabízí dostatek materiálu k tomu, abychom příměr o malých a velkých hercích parafrázovali na naše politiky.

Prezident Klaus je v procesu tvorby nové vlády postavou nezastupitelnou. Ústava mu dává právo jmenovat premiéra a na návrh designovaného premiéra potom celou vládu. Ihned po oznámení unikátního volebního výsledku Klaus pověřil předsedu vítězné strany Topolánka, aby zahájil jednání o podobě nové vlády. Klaus použil ústavou nepředpokládaný krok pověření určitého politika k vedení rozhovorů o nové vládě. Toto řešení mělo svou logiku. Klaus si byl vědom komplikovanosti situace a nechtěl, aby byli vedle sebe delší dobu dva premiéři, jeden odstupující a jeden nastupující. Ukázalo se však, že se dosluhující premiér Paroubek chopil příležitosti blokovat ustavení nové sněmovny, zejména jejího předsedy. Tím jednak „brnkal na nervy“ svých soupeřů a současně tím oddaloval okamžik, kdy bude povinen ze zákona podat demisi své vlády. Navíc začal Paroubek kličkovat, když například oznámil ochotu podat demisi i v případě, že nebyly zvoleny orgány poslanecké sněmovny. To by ale podle některých výkladů ústavy vedlo k tomu, že by v případě jmenování vlády Mirka Topolánka před ustavením orgánů sněmovny byla právě tato nová vláda nucena podat po ustavení vedení sněmovny demisi, aniž by bylo nutné hlasovat o důvěře této vlády. Tím by byl zmařen první pokus o sestavení nové vlády a na druhý pokus si již brousil zuby právě Paroubek. Prezident Klaus však nabídku na demisi Paroubkovy vlády před ustavením orgánů sněmovny zcela správně nepřijal.

Po dvouměsíčním martyriu volby orgánů sněmovny to byl prezident, který navrhl řešení, které již Paroubek nemohl odmítnout. Paroubek v tomto řešení totiž viděl údajný slib prezidenta, že ve druhém pokusu o sestavení vlády to bude právě on, koho Klaus pověří. Teprve po zvolení prozatímního předsedy PS, který se zavázal, že po neúspěchu dvou premiérů jmenovaných prezidentem odstoupí z funkce a nevyužije svého ústavního práva navrhnout třetího premiéra, byly vytvořeny ústavou předpokládané podmínky k tomu, aby Paroubek podal demisi své vlády. To již však uběhly od oznámení výsledků voleb více než dva měsíce. Paroubek dále systematicky torpédoval pokus ODS, KDU-ČSL a zelených o vytvoření trojkoalice - dle Paroubka „takzvané“. Tomuto řešení se vysmíval i tím, že smyslem koalice je získat většinu a tu „takzvaná“ trojkoalice nemá. Srpen byl navíc zdramatizován pokusem Paroubka přetáhnout na svou stranu KDU-ČSL. Předseda lidovců Kalousek však svým objetím s Paroubkem podepsal svůj konec coby předseda strany a byl donucen k rezignaci. Je přitom pro Paroubka typické, že jeho koalice s KDU-ČSL by byla ještě více menšinová než trojkoalice a žila by pouze z milosti komunistů. Komunisté, zejména jejich mandáty, už ale Paroubkovi dávno nesmrdí.

Poté na počátku září jmenoval Klaus novou vládu a začala další jednání o případné podpoře menšinové vládě. Topolánkovi se nakonec podařilo udržet pro svou menšinovou vládu s dočasným mandátem do předčasných voleb na jaře 2007 téměř původní trojkoaliční podporu. Hlasování o důvěře menšinové vládě se nakonec vyhnuli tři lidovečtí poslanci, mezi nimi i Kalousek. Tento postoj zřejmě Paroubka opět naladil na to, že se začal hlasitě dožadovat své šance na sestavení vlády. Pokud by totiž několik lidovců opustilo sál jako v případě hlasování o důvěře Topolánkově vládě, mohl by kabinet Jiřího Paroubka při stoprocentní podpoře ze strany poslanců ČSSD a KSČM projít.

Po vyslovení nedůvěry vládě Mirka Topolánka navrhl Klaus přestávku v jednáních o nové vládě až do skončení komunálních a senátních voleb. Po jejich skončení pokračoval Klaus aktivně ve svém úsilí o nalezení přijatelného kompromisu při sestavení nové vlády. Řekl, že si přeje, aby nová vláda vzešla z dohody politických stran a nebyla založena na přeběhlictví jednoho nebo několika poslanců z jednoho „stovkového“ tábora do druhého. Na schůzce se všemi předsedy parlamentních stran potom navrhl, aby se strany pokusily dohodnout na „duhové“ koalici ODS, ČSSD, KDU-ČSL a zelených s termínem předčasných voleb na jaře 2008. Paroubek si vzápětí nechal na předsednictvu ČSSD odhlasovat, že o tuto koalici nemá zájem a že stále trvá na svém pokusu o sestavení vlády. Klaus poté obvinil Paroubka z krachu svého pokusu a navrhl Topolánka znovu na premiérskou funkci. Ten tuto funkci po poradě v grémiu ODS a na výkonné radě ODS přijal.

Za uplynulých pět měsíců se ukázalo, kdo je a kdo není schopen kompromisu. Počínání Topolánka bylo po celou tu dobu konzistentní. Usiloval o řešení, které by vycházelo z výsledků voleb a z programové příbuznosti stran pravého středu a zelených. Tento koncept sice na krátkou chvíli jakoby ustoupil do pozadí, zřejmě s cílem nalézt jakýsi minimální průsečík s požadavkem Paroubka. Ukázalo se však, že je to právě Jiří Paroubek, který neustálými změnami svého postoje blokuje jakékoliv smysluplné řešení. Kličkování Paroubka je bezpochyby i důvodem pádu jeho popularity. Dnes mu důvěřuje stejně jako Topolánkovi třetina dotázaných. Nabídky Paroubka na podporu menšinové vlády ODS jsme již slyšeli. Skončily tehdy, když Kalousek kývl na vládu s ČSSD podporovanou komunisty. Protože Paroubek nikdy neuznal svou volební porážku, čekají nás pravděpodobně další a další Paroubkovy „nabídky“ a „velkorysé návrhy“, které budou vzápětí tím samým Paroubkem označeny za neplatné. Z takovéto situace už zřetelně vede pouze jediná více či méně přijatelná cesta, a tou jsou nové volby v co nejkratším možném termínu. Tou druhou cestou jsou prezidentem Klasuem zmíněné pokusy o „politickou korupci“ spojenou s přeběhlictvím. Tato cesta je mnohem nebezpečnější než nejistota výsledku nových voleb. Výše uvedené pak dává i odpověď na to, kdo si v uplynulém období počínal přiměřeně své ústavní roli a kdo ukázal, že dané roli zdaleka nejen postavou nedorostl.