Druhou středu v červenci se Česká republika dočká vlády s důvěrou, pokud se tedy ještě nestane něco nepředvídaného. Je to významný okamžik, který stanoví několik historických rekordů.

Od voleb v říjnu 2017 budou mít za sebou Češi 262 dnů vládnutí bez důvěry či v demisi. To je o šestnáct dnů déle proti období po pádu Nečasovy vlády v roce 2013, v časech po volbách v roce 2006 bylo období bez důvěry o celých 32 dnů kratší.

Také sám Andrej Babiš jako premiér bez důvěry nemá konkurenci. Šéf hnutí ANO řídil a ještě bude řídit zemi bez souhlasu parlamentu 209 dnů, šéf úřednické vlády Jiří Rusnok, který vládl před čtyřmi lety, o šest dnů méně, Topolánek v letech 2006 a 2007 o sedmdesát dnů.

Nejde však jen o čísla, která znamenají příslušný rekord. Nejisté doby přechodu charakterizované tím, že vláda nemůže získat většinu v parlamentu, jsou znamením, že přichází něco nového. Po roce 2006 došlo k nečekanému obratu, kdy se k moci vrátila pravice a nastolila drsná pravidla ekonomického liberalismu.

Pádem Nečasovy vlády a nejistým přechodovým obdobím za úřednické Rusnokovy vlády tohle tažení liberálních ekonomů za volným trhem skončilo, dost možná skončilo navždycky. Vážná však byla skutečnost, že se po pádu pravice nenašlo stabilní řešení. Na jedné straně se o moc hlásila levice, vedle ní však nastoupila nová politická hnutí, která je dodnes obtížné popsat. Dosud se jim nejčastěji říká neurčitým termínem populisté.

Populisté souboj vyhráli, ovšem od voleb v říjnu potřebovali tři čtvrtě roku na to, aby zorganizovali nějakou vládu s nadějí na podporu ve Sněmovně. Ani v mezidobí po volbách jsme se však nedozvěděli, v čem spočívá obsah této populistické politiky, a dokonce není jasné, jestli opět nastávají nějak stabilní poměry.

Pokud jsme po roce 2006 zažili z politického pohledu sedm relativně stabilních let s jasně definovanou vládou, dnes si takovou vyhlídkou nemůžeme být ani zdaleka jisti. Třeba se i poté, co Sněmovna odhlasuje důvěru druhé Babišově vládě, ocitneme v poryvech politických změn, u kterých nebude jasné, kam nás zanesou. Kdo žije podle pravidla, že cesta je cíl, ten může být spokojen, ovšem nesmí přitom žádat informaci, kam vlastně tato cesta vede.

Přesto hlasování o důvěře vládě ve Sněmovně, zvláště v případě, že vláda důvěru dostane, poskytuje jednu uklidňující informaci. Český ústavní systém má ve srovnání se současnou Evropou jednu zvláštnost, dalo by se říci, že nedostatek. Připouští totiž dlouhé období, kdy premiér i celý jeho kabinet vládnou bez důvěry parlamentu, jenom z pověření prezidenta.

Je lepší nepřipomínat případy z třicátých let minulého století, kdy využití takového mechanismu vedlo k nastolení více či méně brutálních diktatur. Současní protagonisté tuzemské politické scény sice připouštějí relativně dlouhou vládu bez dohledu parlamentu, přesto při veškerých snahách o zásadní změny ve společnosti předpokládají, že si nakonec půjdou pro důvěru do parlamentu. Systém parlamentní demokracie nezpochybňují.

Autor je komentátorem Echa24.