Naše současnost je limitována mnoha faktory, zejména objektivními, jakými je naše poloha ve středu Evropy, naše historie (která se sice bohudík nedá změnit, ale dá se, bohužel, „tvůrčími“ postupy upravit), naše národní povaha (pokud vůbec existuje) apod. Mnoho těchto více méně objektivních jevů se promítá i do české politiky. V ní se na první místo dostává náš osud v Evropě, paradoxně v čase, kdy jsem se já i mnoho dalších lidí s kořeny v éře reálného socialismu bláhově domníval, že tento osud byl na generace vyřešen (a správně vyřešen) naším vstupem do EU a NATO.

Český prezident Klaus a skupina jeho přátel a obdivovatelů se rozhodli vést svůj „boj s EU“ až do nesmiřitelného konce. Aston se ve svém úvodníku dokonce ptá, co je to zač, ta ODS. Upozorňuje na rozpolcenost ODS v otázce Lisabonské smlouvy. Ta je sice velmi zřetelnou dělicí čarou mezi současnými reprezentanty ODS v poslanecké sněmovně a senátu, nicméně je z mých osobních zkušeností naprosto okrajovou záležitostí z hlediska celé členské základny. V ní jednoznačně dominuje převažující proevropské smýšlení členů ODS, o voličích ODS už ani nemluvě. To, že ale viditelný odpor části špiček ODS vůči současnému předsedovi ODS škodí postavení ODS jako jednotící, proevropské, pravicově orientované politické síle, je pravdou. Je to o to horší, že česká levice nemá program, který by mohl pomoci řešit dopady ekonomické recese na státní rozpočet a tím i na zdravý vývoj českého státu. Disharmonie na pravici tudíž slouží jako vhodná kulisa k politice, kterou česká levice provádí.

Posledním nápadem ČSSD je její plán, podle něhož by nájemné nemělo překročit třetinu čistého příjmu (rodiny?). Uvědomme si, prosím, co by prosazení tohoto plánu znamenalo. Prakticky by tím byl umrtven trh s byty. Nikdo by přeci neměl potřebu se stěhovat z většího do menšího, pokud by měl státní záruku toho, že nájem bytu, kde bydlí, mu nesebere víc než třetinu příjmu. Prakticky by to znamenalo též umrtvení deregulace nájemného, protože za situace, kdy by nájemník platil podle zákona maximálně třetinu svého příjmu, by vyšší nájemné vedlo k vyšším výdajům státu na podporu nájemního bydlení. Paradoxně by to mohlo dále působit demotivačně na nájemníky v tom, že by se nevyplácelo mít vyšší příjem (pokud by to vedlo k vyššímu nájmu).

Tato praktická ukázka toho, čím nám česká levice hrozí, by měla všechny racionálně myslící lidi v tomto státě sjednotit na nutnosti spojenou českou komunistickou a socialistickou výrazně porazit. Nebezpečí, které představují určité okrajové proudy v ODS či spíše odpadlíci z ODS ve vztahu k EU, je totiž řádově menší než akutní nebezpečí návratu socialistických experimentů v případě vítězství levice. Blbost, jak pravil klasik, je věčná. Jde pouze o to nenechat se blbostí otrávit a stále proti ní bojovat. Z hlediska praktického bych uvítal, pokud by ODS uzavřela volební koalici s TOP 09, a donutila tak socialisty, aby konečně přiznali barvu a v zájmu vítězství levice by vytvořili volební koalici s komunisty. Tím by se věci výrazně zjednodušily a každý by věděl, jak na tom jsme.

Na Astonovu otázku Co je to zač, ta ODS, existuje poctivá odpověď. Je to mladá, demokratická strana s mnoha problémy, ale velkým potenciálem do budoucna. Národovci v ní určitě nezvítězí. Zato česká levice dnes kráčí ve stopách svých tak nechvalně proslulých předchůdců minulého režimu. Zdá se, že se nic nenaučila a nic nepochopila. Nehledejme v této situaci ideál neposkvrněnosti. Nám by se naopak mohlo přihodit, že si hledáním ideálu a ohrnováním nosu nad „špinavostmi“ české politiky necháme nasadit chomout reálného socialismu. Toho bychom se měli vyvarovat. Nikdy totiž neexistuje blbost ve zlomku, vždy a pouze jenom jako celek. O to je její působení zhoubnější.